God of War III

Tu, tudu, tududu! Tu, tudu, tududu!!

Aaaahh, pořád slyším tu slavnou melodii z ústředního tématu série God of War. Nebudu to natahovat, nemůžu to natahovat, prostě to musím vykřičet: Je to Bomba!!!!!! Třetí díl je skvostným zakončením celého Kratova příběhu, a hned vám taky řeknu proč.

Byla by velká chyba dostat se k této hře bez znalosti předešlých dílů, protože velikým plusem je příběh. Mírně rozporuplná a v sobecké kleci zamčená postava Krata je mistrovským kusem a její pozadí je skutečnou řečkou tragédií. Příběh je vyprávěn zajímavým způsobem a závěr je téměř Maxpaynovský – malá sonda do zničené duše hrubého bojovníka, který zabil vše, s čím se setkal. Nechci vyzrazovat příliš, ale něco říci musím: vždy jsem měl trochu problém s tím hrát za postavu tak sobeckou, zaslepenou pomstou a vše zabíjející jako je Kratos. Nicméně právě v závěru nám hrdina poodkryje trochu ze svého nitra a možná i někoho překvapí. Kratos Rulezz.

Hra na nic nečeká, hned v úvodu nasadí zběsilé tempo, na které si buď zvyknete, nebo zemřete a hru nikdy nedohrajete. Toto tempo si více méně drží celou dobu a nejednou se přistihnete jak na zběsiloiu scenérii zíráte s čelistí dokořán otevřenou – pročež doporučuji hrát v místnosti bez much :)

Hra jako taková je přesně to, co jsme chtěli už v jedničce: hromadu rozličných nepřátel, brutální zabíjení všeho živého i mrtvého i položivého (prostě všeho). Malé zlepšení přinesla kamera, která se nyní dynamicky pohybuje v nejrůznějších vzdálenostech – od Kratova ramene až po pohled na celého Titána – aby podmanila celou atmosféru ještě více, což se jí daří na výbornou.

Grafika hry je naprosto nad očekávání. Demo z E3 je neaktuální. Hra v tomto ohledu vyniká nad konkurencí a srovnání snese jen a jenom Uncharted 2 a opravdu nevím, nevím, která hra je na tom lépe.... skoro bych se přikláněl ke GoW, ačkoli Nata Drakea mám velmi rád. Vrcholem je samotná postava hlavního protagonisty, na jehož kůži v gameplay grafice vidíte póry a na níž se usazuje krev protivníků. Síla!!

Hudební složka je jako vždy vynikající, epická, bezchybná (všiml jse si za celou dobu hraní jen dvou nepovedených smyček při přechodu ze soubojů do klidu, ale to je technická stránka věci).

GoW se hraje velice podobně jako jeho předchůdci. Žádné velké novinky nečekejte, co fungovalo dříve funguje i zde a feeling je o něco lepší než v předešlých dílech. Obtížnost je opět vysoká, hru jsem ještě nehrál na nejlehčí úroveň, ale jistě se několika smrtím neubrání žádný normální hráč. Zde musím pochválit celkem vydařený level design, který je na vysoké úrovni, nicméně se zcela nevyrovná předešlým dvěma dílům. Stejně tak je tomu s hádankami, které již nejsou tak složité a vyložený zákys nehrozí snad ani pomalejším jedincům.

Celý dojem kazí snad jen pár laciných smrtí, krátká herní doba (nejsem si jistý, hrál jsem ji na jeden zátah, ale i tak trvala asi jen 12 hodin – ano, skutečně na jeden zátah – což ukazuje na její velké kvality, pro které jsem se od ní prostě nemohl odtrhnout a nechal ženu usnout samotnou) a to, že nezabiji Afroditu. Proč?! Všichni padnou a ona co?!

Celou hrou pak prostupuje krapet jiný „duch“, původní autor a otec série, který na třetím díle již nedělal, měl jistě trochu jiné úmysly a představy, kudy směřovat příběh a jak Krata vykreslit. Je to možná trochu na škodu, nicméně si hra jasně zaslouží 10/10. Pro ty z vás, kteří na čísla nevěříte, bych ji přirovnal k Tiramisu – je složitá, jako dort divná, ale musíte ji mít a budete ji milovat.

Kratos (κρατος) – asi málo kdo ví, že toto jméno skutečně pochází ze starověké řečtiny a dalo by se volně přeložit jako „Ten, který má sílu“ nebo „Silák“. Věřte mi, starověkou řečtinu jsem studoval ;)


 Δαντε