Óda na blba

 “... a byl tak hodný, že nám doporučil pro opravy bytu nejrůznější prostředky, o kterých jsem ani netušil, že existují,” a než jsem dokončil větu, vpadla do toho její sestra

“To pro to, že se o takový věci nezajímáš,” vysvětlila mi aniž by na mě přitom okem zavadila, vlastně jsem měl pocit, jako by jí to udělalo dobře, tvářila se, jako když strčíte po dlouhém dni nohy do kýble s telplou vodou. Ale snad to byla jen moje domýšlivost.

Nic méně mě tím nakrkla, neskutečně, nesnáším, když mi někdo skáče do věty a ještě víc, aby mi oznámil takovou “nezbytnost”.

“Jo ahá, no jo, a já myslel, že to bylo proto, že si zavazuju špatně tkaničky, že proto o ničem takovym nevim, ale teď, když jsi řekla tohle to dává dokonalý smysl. No ještě že tě mám, bez tebe bych neměl nejmenší šanci na to přijít, jsi jako světlo ve tmě co mě vždycky vyvede z omylu!”

Naklonil jsem se k ní, jako bych jí chtěl tiše říct tajemství:

“A je moc dobře, že jsi mě to nenechala dokončit, stejně to bylo nudné vyprávění. Jsem moc rád, že jsi řekla něco tak důležitého a nezbytného a nečekala jsi až to budeš moc říct podle zásad slušného chování. A je dobře, že jsi začala řešit úplně jiný problém, než o jakém jsem mluvil, ale ten byl vážně nudný. Chováš se dobře. Chvála tobě.”

Ale bylo načase zbavit se fantazií, poděkovat a pokračovat.

Víte, blbec má takovou vlastnost: nerad vidí nebo slyší, že je blbec. Takže když s blbcem budete jednat jako s blbcem, urazí se. Když budete mluvit o něčem, čemu nerozumí, urazí se. Když mu dáte najevo, že víte o jeho blbosti, bude vás nesnášet. Stejně jako se nikdy nesmíte otáčet k tygrovi zády, stejně tak nesmíte projevit blbcovi, že o něm víte, tedy alespoň v případě, že chcete/musíte s ním vycházet.

No jo... ale nejsem na základě svého vyprávění... vlastně taky... blbec?

… Dante...