God of War III

Tu, tudu, tududu! Tu, tudu, tududu!!

Aaaahh, pořád slyším tu slavnou melodii z ústředního tématu série God of War. Nebudu to natahovat, nemůžu to natahovat, prostě to musím vykřičet: Je to Bomba!!!!!! Třetí díl je skvostným zakončením celého Kratova příběhu, a hned vám taky řeknu proč.

Byla by velká chyba dostat se k této hře bez znalosti předešlých dílů, protože velikým plusem je příběh. Mírně rozporuplná a v sobecké kleci zamčená postava Krata je mistrovským kusem a její pozadí je skutečnou řečkou tragédií. Příběh je vyprávěn zajímavým způsobem a závěr je téměř Maxpaynovský – malá sonda do zničené duše hrubého bojovníka, který zabil vše, s čím se setkal. Nechci vyzrazovat příliš, ale něco říci musím: vždy jsem měl trochu problém s tím hrát za postavu tak sobeckou, zaslepenou pomstou a vše zabíjející jako je Kratos. Nicméně právě v závěru nám hrdina poodkryje trochu ze svého nitra a možná i někoho překvapí. Kratos Rulezz.

Hra na nic nečeká, hned v úvodu nasadí zběsilé tempo, na které si buď zvyknete, nebo zemřete a hru nikdy nedohrajete. Toto tempo si více méně drží celou dobu a nejednou se přistihnete jak na zběsiloiu scenérii zíráte s čelistí dokořán otevřenou – pročež doporučuji hrát v místnosti bez much :)

Hra jako taková je přesně to, co jsme chtěli už v jedničce: hromadu rozličných nepřátel, brutální zabíjení všeho živého i mrtvého i položivého (prostě všeho). Malé zlepšení přinesla kamera, která se nyní dynamicky pohybuje v nejrůznějších vzdálenostech – od Kratova ramene až po pohled na celého Titána – aby podmanila celou atmosféru ještě více, což se jí daří na výbornou.

Grafika hry je naprosto nad očekávání. Demo z E3 je neaktuální. Hra v tomto ohledu vyniká nad konkurencí a srovnání snese jen a jenom Uncharted 2 a opravdu nevím, nevím, která hra je na tom lépe.... skoro bych se přikláněl ke GoW, ačkoli Nata Drakea mám velmi rád. Vrcholem je samotná postava hlavního protagonisty, na jehož kůži v gameplay grafice vidíte póry a na níž se usazuje krev protivníků. Síla!!

Bylo to dlouho...

...co jsem naposledy přidával nějaké věci na blog, proto prosím přijměte toto video jako mé hluboké vyjádření omluvy.

Expendables – pokus přidat k horské dráze příběh

Nevěřte blbečkům, co budou říkat opak, nečtěte Lidovky, kam píší jen ubožánci s méněcenným komplexem. Nevěřte ani vlastní intuici, která vám říká, že film, kde je na jednom místě hromada slavných jmen nemůže být dobrý, protože může. Může, ale...

Ach ano, je to tak. Když jsem se dozvěděl, že Stallone bude točit Expendables, dost jsem se těšil. Myšlenka spojit dohromady několik akčních hrdinů byl můj sen už od dětství. Ano, vidět vedle sebe Schwartzenegera, Staloneho a Willise jako střílejí, skáčou a masakrují nepřátele ve stylu Komanda bylo přesně to, co jsem chtěl a přesně to, co jsem nikdy nedostal. Ach, díky tomu jsem měl zkažené celé dětství a tento hluboký šrám jsem si nesl až do dospělosti, jelikož jsem musel sledovat, jak se ze Schwartzenegera stává dvojče Dannyho DeVita, matkou Juniora a neschopný otec z Rolniček. Filmy dobré, ale těžce neakční. Tentam jsou doby vytrhávání telefonních budek.

Přesto se na stará kolena Stallone zbláznil a vydává jeden akčňák za druhým. A ono se mu to docela daří, takový Rambo 4 je konečně opravdovým druhým dílem Ramba. A co Expandables?

První ale...: Příběhem a celou zápletkou je to docela chabý počin. Super žoldáci dostanou super nabídku, zjistí, že je dost nebezpečná a chtějí couvnout, ale vše si rozmyslí na základě jednoho nezáměrně nedojemného vyprávění kolegy veterána. To působí dost neuvěřitelně a upřímně to není ani moc ve stylu osmdesátých, kde za zabití padoucha vám stoupá karma :)

Druhé ale...: Obsazení. Stathama jsem nikdy rád neměl, jeho pubertální barva hlasu nezní ani trochu drsně a jeho roli mu nevěříte. Ne, nemohu uvěřit, že má takové bojové schopnosti (kterými zde předčí i jedničku v oboru - Jeta Li) a ani jeho zacházení s noži nepůsobí opravdově. Přesto je to jeho nejlepší film a myslím, že ho přeci jen začnu mít rád, jelikož vše ostatní zahrál dobře (je to s podivem, ale v tomto akčňáku bylo i dost prostoru pro jeho osobní příběh). Horší je to s postavou Jeta-Li. Jste-li jeho fanoušek, připravte se na zklamání. Film je spíše příběhem Stalloneho, Stahama a zbytek je jen omáčka. Jetovi nedali příliš prostoru, nevíte o jeho minulosti ale ani přítomnosti a takřka každý, s kým se dá do pranice ho naloží jako školačku. A co hůř, dvakrát ho naloží Lundgren!!! To je veliké MÍNUS!!!! A ostatní dva žoldáci? Nepamatuji si ani jejich jména. Další body dolu.

Třetí ale...: Dost souvisí s druhým bodem – ne využití hlavních postav. Teď nemám na mysli osobní pozadí každého protagonisty, ale velikou absenci hlášek uvnitř týmu. Na to, že tihle chlapi prošli tolika boji a překonávali spolu smrt a beznaděj jsou vůči sobě až příliš cizí. Málo se mezi sebou špičkují, znovu má zde akorát prostor naše dvojka S&S. Už mě tím celkem štvěte.

Ovšem navzdory tomu všemu je film zábavný, přestřelky jako ze zlatých osmdesátých, celkem naturalisticky krvavý a celou dobu napínavý. Je to snad první film za celý můj život, kde jsem si honičky v autech užíval naplno. Byly dynamické, strhující a nepůsobily jako výplň děje (viz 007, Skála... je toho hodně) a takové jsou snad všechny akční momenty filmu a vlastně film jako takový. Nečekejte myšlenku, ale spíš zážitek z horské dráhy. Klobouk dolů a body nahoru.

Ač to může znít neuvěřitelně, tak tomuto filmu musím dát 85%, což je velmi dobrý film nejen pro milovníky žánru. Má své mouchy, nemá nápad, Stallone v něm působí jako pornoherec, ale celkový feeling je více než pozitivní. Film jsem si užil plnými doušky a doufám, že ve dvojce Stallone dá více místa Jetovi a přestane předimenzovávat Stathama, protože ten nikdy nebude skutečný akční hrdina (vzdor tomu, že u mne tímto filmem stoupl)

A mimochodem, Lundgren si zde také zahrál svou životní roli, bude-li dvojka, tak se na ně moc těším.

Btw: nevíte, na čem to překladatelé ujíždějí? Musí to být dobrý matroš, protože přeložit Inception jako Počátek je celkem síla... ale Expandables jako "Expandables: postradatelní", to už chce hodně debility.

Ratata, Váš Dante

Sen

Nepřišla jsem rozebírat, co to jsou sny a kde se berou, ačkoliv by to mohla být zajímavá úvaha. Pojďme se zamyslet nad tím, jakým způsobem mohou být sny pro nás příznivé. Ku příkladu, já sny využívám jako prostředek k přemisťování se do míst, kde je pro mě jak finančně, tak časově nemožné, abych je kdy mohla v životě navštívit. Nedávno se mi stala taková příjemná, až nepříjemná věc. S partou kamarádů jsem odjela na jedno vcelku odlehlé místo, kde bych o nějakém cestování do dalekých zemí mohla jenom snít. Byl to opravdu nádherný a velice intenzivní sen. Ani jsem si neuvědomovala, co je v něm za krásy, až když jsem si doma trošku zagoogleovala. Podle záchytných bodů jsem vykoumala, že jsem mezi obyvatelstvem amerického kontinentu. A podle obydlených týpí jsem se nejspíše ocitla mezi prérijními indiány. Ale dříve, než jsem se dostala na toto osudné místo, jsem měla možnost se pokochat travnatou oblastí, jež se rozkládala všude kolem mě a umožňovala mi pozorovat rozmanité druhy všelijakých zvířat, kteří vykonávali svojí každodenní práci. Slunce zapadalo a tak vytvářelo příjemné klima, kdy nelze s jistotou určit jestli mi je spíše horko či zima. A jak jsem se prodírala vysokou trávou, zaslechla jsem cosi, co se podobalo mluvenému slovu doprovázené zpěvem, což ve mně vzbudilo zvědavost a nenuceně jsem se vydala za ním. Vysoká tráva začala pomalu ustupovat travinám nižším. A já mohla v přítmí rozeznat obrysy tančících žen a mužů, kteří důležitě seděli naskládáni jeden vedle druhého kolem ohně, házeli rukama sem a tam a z úst jim vycházela slova, mně neznámá. Se zadrženým dechem jsem žasla. Došlo mi, že nejspíš probíhá jeden z jejich rituálů a tak jsem se neodvážila říct ani slůvko. A jak jsem se tak blaženě dívala, z ničeho nic jeden postarší indián, zřejmě jejich vůdce, otevřel oči a hodil po mně svým orlím zrakem. Krev mi ztuhla v žilách, když jsem spatřila, jak si všichni berou do rukou šípy, oštěpy a mimo jiné takzvané “flusačky“ v nichž se ukrývaly otrávené šipky. Ztěžka jsem polkla a velice takticky se k nim obrátila zády, že se dám na útěk. Avšak, než jsem stačila udělat krok, ucítila jsem v zádech palčivou bolest. Omámeně jsem nahlédla přes rameno a zjistila, že mám v zádech zabodnutou šipku. Potom další a další...posléze jsem se jenom s jekotem vymrštila z postele a byla ráda, že zase vidím tak známé tváře, které se na mě sice podivně, ne-li skoro vyděšeně dívali, konec konců, kdo by se jim divil? :)

                                                                                                                Eruru

Tenhle mu je asi nejpodobnější:

Óda na blba

 “... a byl tak hodný, že nám doporučil pro opravy bytu nejrůznější prostředky, o kterých jsem ani netušil, že existují,” a než jsem dokončil větu, vpadla do toho její sestra

“To pro to, že se o takový věci nezajímáš,” vysvětlila mi aniž by na mě přitom okem zavadila, vlastně jsem měl pocit, jako by jí to udělalo dobře, tvářila se, jako když strčíte po dlouhém dni nohy do kýble s telplou vodou. Ale snad to byla jen moje domýšlivost.

Nic méně mě tím nakrkla, neskutečně, nesnáším, když mi někdo skáče do věty a ještě víc, aby mi oznámil takovou “nezbytnost”.

“Jo ahá, no jo, a já myslel, že to bylo proto, že si zavazuju špatně tkaničky, že proto o ničem takovym nevim, ale teď, když jsi řekla tohle to dává dokonalý smysl. No ještě že tě mám, bez tebe bych neměl nejmenší šanci na to přijít, jsi jako světlo ve tmě co mě vždycky vyvede z omylu!”

Naklonil jsem se k ní, jako bych jí chtěl tiše říct tajemství:

“A je moc dobře, že jsi mě to nenechala dokončit, stejně to bylo nudné vyprávění. Jsem moc rád, že jsi řekla něco tak důležitého a nezbytného a nečekala jsi až to budeš moc říct podle zásad slušného chování. A je dobře, že jsi začala řešit úplně jiný problém, než o jakém jsem mluvil, ale ten byl vážně nudný. Chováš se dobře. Chvála tobě.”

Ale bylo načase zbavit se fantazií, poděkovat a pokračovat.

Víte, blbec má takovou vlastnost: nerad vidí nebo slyší, že je blbec. Takže když s blbcem budete jednat jako s blbcem, urazí se. Když budete mluvit o něčem, čemu nerozumí, urazí se. Když mu dáte najevo, že víte o jeho blbosti, bude vás nesnášet. Stejně jako se nikdy nesmíte otáčet k tygrovi zády, stejně tak nesmíte projevit blbcovi, že o něm víte, tedy alespoň v případě, že chcete/musíte s ním vycházet.

No jo... ale nejsem na základě svého vyprávění... vlastně taky... blbec?

… Dante...

Baranduin - Severské melodie po sto prvé a pokaždé jinak

Na hudební scéně se pohybuje a pokouší o existenci mnoho interpretů a, můžete mne napomínat, že se jedná především o věc vkusu a subjetkivity, ale buďme upřímní, jejich kvalita je srovnatelná se zaječí paštikou ponechanou na Sahaře od dob První války – Pokud ji hladolet na pokraji sil najde, má z ní radost, ale po zjištění stavu obsahu buď zemře smradem či na následky požití (pokud nevíte co mám na mysli, zajděte si někdy do nákupních center v Praze, projděte několik obchodů s módou a pochopíte; ono se stačí podívat na prodavačky/prodavače_tepláčky jak je toto prostředí ovlivňuje).

Kdo chce kvalitu, musí hledat; ostatně tak to platí v celé šíři lidského života – to co je zdarma a bez námahy většinou stojí za prd (viz. Denník Metr*, piva která se rozdávají na mítincích je nealko třetinka v rozehřátém plechu...).

Nedávno jsem při takovém hledání narazil na jednu zajímavou, neznámou kapelu, jež se zove Baranduin. Jedná se o ve Finsku velmi rozšířený žánr Folk/Metalového ražení. Pokud bych je měl k někomu přirovnat, pak jsou asi nejblíže Ensiferum (dále jen E). Sice nejsou tolik melodičtí jako E, spíše střídají drsné pasáže s melodickými, jsou však možná o něco více epičtí a jedná se snad o jedinou kapelu, která se E vyrovná v textech.

Možná jsem se trochu unáhlil, protože tak poetické básně plné smutku, strastí ale neutuchající a nezlomné naděje umí jedině Jari (bývalý leader Ensifera, nyní Wintersun) i jeho kompozice do těchto básní zapadá jako... nenapadá mě srovnání. Je to virtuóz :)

Jací tedy jsou?
Epičtí, ale drsnější než Bohemian Rhapsody. Lyričtí, ale ne tak hluboce jako Ensiferum. Melodičtí, nečekejte však melodie Sonaty Arcticy. Typicky finští, nikoli lesáci jako Korpiklaani ani bojovní Moonsorrow.

Pro zájemnce: doporučuji si poslechnout song The Wanderer Of Time, je to jedna z jejich nejlepších, myslím že i odpůrcům žánru se bude líbit. Tady je text písně. A Baranduin Web Site.

Dante, Warrior of Light

...byl večer a zas-ráno...

... asi to není originální a ftipný, ale...
ŘEKNĚTE PRDEL PRDEL ŘEKNĚTE! ŘEKNĚTE TO! PRDEL ŘEKNĚTE...!!!!!!

Silent Hill: Shattered Memories aneb Zimní prázniny v Silent Hillu

Je tomu právě jeden den, co jsem se vrátil z návštěvy Silent Hillu. Jako vždy (snad krom Homecoming) ve mě tato událost zanechala nejeden šrám, smutek, ale snad I něco, co jinde nelze najít – a to trochu sám sebe.

Do tohoto záhadného městečka jsem se dostal tentokrát přes agenturu Wii. Byl jsem mile překvapen, jak krásných scenérií je tento malý bílý elegán schopen a smekám před autory. V žádném případě nelze říci, že by Wii snad byla PS2 s motion ovládáním. Wii je technicky nad PS2 a to znatelně.

Děj cesty byl velice chaotický (jako snad v každém SH, až na Homecoming), strastiplný a v žádném případě ho nikomu nesdělím, jelikož bych potencoinální zájemnce připravil o to nejlepší, o to, co dělá Silent Hill Silent Hillem. Snad jen poznamenám, že komu se líbil první a druhý díl, neměl by být tímto počinem zklamán.

A jaké byly výlety po tomto krásném a tichém místě, které – jak sama reklama říká – je jak stvořené pro klidnou a pohodovou dovolenou? Asi jsem úplně nevychytal roční dobu. Po předešlých zkušenostech, kdy jsem přijel v létě a ono sněželo, rozhodl jsem se jet v zimě v domění, že by mohlo svítit sluníčko. Omyl. Sněželo ještě víc, díky čemuž byli mnohé ulice neprůchodné, město takřka liduprázdné a místo rzi a krve jen led a pokřivené struktury.



Zde musím znovu smeknout před fantazií tvůrců. Původně jsem nevěřil tomu, že by snad mráz a sníh mohly konkurovat osvědčenému stylu z předešlých dílů a ačkoli je nepřekonávají, jsou děsivé, mrazivé (v obou smyslech) a, zvláště po shlédnutí záverečné animace, myslím, že se už nikdy nebudu na sníh a mráz dívat stejně a vždy v něm uvidím trochu smutku, beznaděje a opuštění.

Protože nechci nic z tohoto díla prozradit, pokusím se alespoň popsat atmosféru.
Hra je plná momentů, a je jich mnoho, kdy jen koukáte na obrazovku a říkáte si “Co se to sakra děje” nebo “Co to dopr. bylo?!”. Celkem dost se odlišuje od svých předchůdců, dnes se už nebojíte udělat krok dál, neděsí vás to, co by vás mohlo potkat za rohem, dokonce nemáte jedinou zbraň po celou dobu děje. Ano, je to tak. Jak se objeví nebezpečí, budete utíkat, zdrhat, občas se schovánat, ale hlavně brát nohy na ramena. Hra není děsivá gameplayem nebo gamedesignem. Je děsivá příběhem, který je mistrně psaný a skvěle vyprávěný a – bez čehož bych tomu ani nemohl říkat Silent Hill (že, Homecoming?) - plný jinotajů a symbolismu.

Asi jsem nebyl schopen plně popsat, jaký pro mě výlet byl. Mohu však jasně říci, že jsem se na něj těšil, že mne nezklamal, je plný citů a emocí. Ze SH jsem odjížděl smutný, trochu vyděšený a kdybych mohl, tak i uplakaný.

s láskou,
Dante

the End

add: hra monitoruje každý Váš pohyb, rozhodování a odpovědi. Na základě získaných poznatků se dotváří děj hry, podoba a reakce postav a během závěrečných titulků sestaví Váš psychologický profil. Tahle hra si hraje Vás, stejně jako Vy ji.

Pondělky, pr-elevoe

Asi každej to někdy musel zažít. Přes víkend se člověk moc neprospal, ráno do práce zaspal, takže si asi bude muset udělat přesčas, v práci se to vleče, šéf mele něco o nedostatečné produktivitě, do vejplaty daleko. Prostě zlý časy.

Málo kdo ale ví, jak ze zlých časů udělat slast, aniž by se jeden dal na sado-maso. Řešení? Stačí přidat 24 píp. Jo, to je přesně vono. Dvacet čtyři píp, kterejma imrvére protejká dvacet čtyři piv z povětšinou malejch pivovarů s velkym srdcem. Říkam vám měsíc navštěvování této rehabilitační služby (platí se jak u doktora, 30 Kc za kus) a jazyk vám zchlupatí tak, že Gambáč I Staráč ale I ta Plznička budou jen druhotný, někdy třeťotný píva a výběr píva k obědu se stane noční můrou, protože nic z toho, co si v lahvi přinesete domu z nákupu nebude ani z půlky tak dobrý jako to ve Zlých Časech.

Že melu kraviny? Tak zanechte koment (stejně ho číst nebudu) a děte se bodnout.

Dante (nesnáší pondělky)

The Beginning

Vždy jsem byl spíše odpůrcem blogování, a z větší části stále jsem, zvláště když vidím pramalou kvalitu českých blogů, přesto jsem se nechal přesvědčit k tomu, abych se přidal do skupiny lidí spravujících blog, Blogerům.

Nevím vůbec jak bude blog vypadat, o čem bude, ani jaký bude... jen doufám, že mne to bude bavit... a stejnou měrou i případné čtenáře.
Toliko úvodní testovací text.

D-man