Právě včera se mi dostalo té milé příležitosti shlédnout (pro mne osudový) filmařský snímek japonské tvorby Okuribito (Průvodce). Dobrý pocit z filmu mne inspiroval a zároveň osmělil napsat neprofesionální, snad amatérskou recenzi na toto téma. Mluvím-li o dobrém pocitu, nezmiňuji se o dojmech přicházejících v prvních minutách filmu, nevyjímaje náhlého zvratu dění zhruba po první polovině. Nevím nakolik je to u japonských kinematografických děl obvyklé, ale dokázat člověka během nevázaného skoro až výstředního humoru naladit na sentimentální rovinu prožívání děje je opravdu nutné prohlásit za mistrovské dílo pana režiséra Yojiro Takita a známého skladatele Joeho Hisaishiho, jehož harmonická hudba se zapisuje do srdcí všech diváků hned při prvním poslechu. Tradice japonského umění se též odráží na hlavní postavě Daiga, který se stává mistrem ve své profesi, totiž rituálním ukládáním mrtvých těl do rakví. Při této“ morbidní práci“ zjišťujeme, že se můžeme kochat Daigovou zručností a jemnou estetikou, s níž si pohrává během celého obřadu.
Obsazení herci se octli na svém místě, mladý Masahiro Motoki si zahrál nesmělého, někdy až moc rozjímavého violoncellistu, jehož odvěkým snem stát se členem orchestrového sboru; jak se hned na úvodu dozvíme; se odchýlil od hudebnictví a charismatická postava skoro 73 letého Tsutomu Yamazakiho, který spolu s hlavním hrdinou sofistikovaně zkonstruovali celý příběh. Film se svou odlišností od evropské mentality poukazuje v detailních okamžicích mlčenlivého ticha na to, že loučení se se svými blízkými přináší i něco pozitivního, něco co nás přivede ke smíření, pokoji a zanechá v nás tu nejsilnější vzpomínku.
Film dostal v roce 2009 Oskara za nejlepší zahraniční film.
