pátek 3. srpna 2012

Jen idiot (ne)věří v pána řidiče


Nedávno jsem v jednom americkém diskusním pořadu, kde se představitelé největších světových náboženství měli zamýšlet nad nebem a představit posluchačům, jak ho dané vyznání uchopuje, uslyšel jednu ženu, která s hosty vedla takový zvláštní spor.
                Celá její řeč by se dala shrnout v jedné její vlastní větě: „Víra je podle definice doufat v něco, co nelze ověřit (pro co nejsou důkazy), a to já nedělám, protože, víte, nejsem idiot.“ Studiem doslova začal otřásat nadšený potlesk a souhlasné výkřiky.

                Nemyslím si, že by paní měla pravdu. A protože jsem debatu nezaslechl celou a velmi mě zamrzel potlesk, který sklidila, v duchu jsem si pokoušel debatu s ní představit. Vyšlo mi následující:
                Její tvrzení má dva velké problémy. Za prvé – není pravda, že to, čemu věříme (myslím obecně, nemám na mysli víru v jakéhokoli boha) není možné ověřit. Víra je dle definice něco, o čem si myslíme, že je pravda, aniž bychom pro to měli dostatečné podklady, nikoli však proto, že by neexistovaly. Za chvíli si uvedeme na příkladě. A zadruhé, ten, kdo v něco věří, jistě není idiot.

neděle 11. března 2012

Okuribito

Právě včera se mi dostalo té milé příležitosti shlédnout (pro mne osudový) filmařský snímek japonské tvorby Okuribito (Průvodce). Dobrý pocit z filmu mne inspiroval a zároveň osmělil napsat neprofesionální, snad amatérskou recenzi na toto téma. Mluvím-li o dobrém pocitu, nezmiňuji se o dojmech přicházejících v prvních minutách filmu, nevyjímaje náhlého zvratu dění zhruba po první polovině. Nevím nakolik je to u japonských kinematografických děl obvyklé, ale dokázat člověka během nevázaného skoro až výstředního humoru naladit na sentimentální rovinu prožívání děje je opravdu nutné prohlásit za mistrovské dílo pana režiséra Yojiro Takita a známého skladatele Joeho Hisaishiho, jehož harmonická hudba se zapisuje do srdcí všech diváků hned při prvním poslechu. Tradice japonského umění se též odráží na hlavní postavě Daiga, který se stává mistrem ve své profesi, totiž rituálním ukládáním mrtvých těl do rakví. Při této“ morbidní práci“ zjišťujeme, že se můžeme kochat Daigovou zručností a jemnou estetikou, s níž si pohrává během celého obřadu.

Obsazení herci se octli na svém místě, mladý Masahiro Motoki si zahrál nesmělého, někdy až moc rozjímavého violoncellistu, jehož odvěkým snem stát se členem orchestrového sboru; jak se hned na úvodu dozvíme; se odchýlil od hudebnictví a charismatická postava skoro 73 letého Tsutomu Yamazakiho, který spolu s hlavním hrdinou sofistikovaně zkonstruovali celý příběh. Film se svou odlišností od evropské mentality poukazuje v detailních okamžicích mlčenlivého ticha na to, že loučení se se svými blízkými přináší i něco pozitivního, něco co nás přivede ke smíření, pokoji a zanechá v nás tu nejsilnější vzpomínku.

Film dostal v roce 2009 Oskara za nejlepší zahraniční film.



pondělí 5. září 2011

Shadows of the Damned – Sudo 51? Spíš Sudo 10,5 cm!

Díky naprostému vynechání marketingu na západ ale i na východ od jedné neznámé díry nesoucí název Japonsko, jsou prodané kusy této podivné hříčky v počtech na desetitisíce. Uvážíme-li, že se zde najednou sešli duchovní otcové Killer 7 (Sudo 51… heh, co si tím číslem, které je jeho příjmení, asi kompenzuje…?), Resident Evil + Devil May Cry, a hudebního doprovodu Silent Hillu (Akira Yamaoka), mohla by být veliká škoda, že nás jejich společný výtvor míjí. Nebo ne?

Trailer

Tak hned z kraje – hra je děsně divná. Alespoň zprvu. Všem muselo být jasné, že se nebude dobře prodávat a to právě kvůli své odlišnosti, přesto nechápu naprosté selhání marketingu, který na hru nevydal pomalu jedinou reklamu. Kdyžtak mě opravte, ale myslel jsem, že aby mělo smysl hry vytvářet, musí se prodávat, aby tvůrci neumřeli hlady nebo alespoň nemuseli na podporu. Nebo už zvítězil korejský komunismus? Je vše majetkem všech? Peníze přestaly platit? Ne, vážně, byl jsem týden nemocný, stalo se během toho něco, o čem nevím?

pondělí 4. července 2011

MindGame - bohové musejí být šílení...

Před asi šesti lety jsem si pořídil anime, na které mě nalákalo velmi povedené AMV. To bylo krásně veselé, barevné, rozverné a trhlé. Včera jsem ho konečně shlédl. A anime vlastně BYLO veselé, barevné, rozverné a trhlé... ale zároveň bylo pokleslé, depresivní, podivné a protikladné. U všech svatých, vždyť já vůbec, ale vůbec nevím, co napsat, protože anime MindGame je naprosto mimo popis, jsem z něj tak zmatený, že se ani nedovedu vyznat ve vlastních pocitech ze shlédnutí. Můj život už nikdy nebude jako dřív.

středa 18. května 2011

Silent Hill 5 - proč je fanoušky nenáviděn

Přetekla, již přetekla míra mé tolerance, rudé víno rozlévá se přes okraj číše, kde žádný ret není by okusil tekutinu, barví, ach barví lněnou látku do ruda.

Vážně, už toho mám dost. Nechápu, jak se může pořád někdo ptát, proč je podle fanoušků Silent Hill: Homecoming sh*t, když to přece mělo super atmosféru. A pak z tazatelů vypadne, že pátý díl je první, který hráli. Debata nikdy nebyla o tom (nebo přinejmenším nikdy neměla být) zda atmosféra hry byla či nebyla hutná, děsivá, vtahující. Ona totiž byla. Jak jsem se již zmiňoval v článku Numen Inest, pátý díl není řemeslně špatný, ale není to Silent Hill. Takže chcete odpověď, proč je Homecoming (dále jen SH:V) tak nenáviděný pravověrnými fanoušky?

pondělí 16. května 2011

Hobo with a shotgun – Sekačka od Mountfieldu je sice fajn, leč brokovnice je lepší

Scéna Grindhousu se poslední dobou dostává víc a víc do podvědomí prostých lidí, a snad je to i dobře. Např.: film Machette byl naprosto skvělý, a Hobo si nemohl vybrat lepší dobu na svůj debut.

Hobo with a Shotgun (Tulák/Bezdomovec s brokovnicí) vznikl původně jako amatérský trailer na neexistující film v rámci soutěže na Grindhouse festivalu a těšil se velké pozornosti i oblibě. Všem je jasné, že sledovat bezdomovce, jak s brokovnicí „odstraňuje“ zlo z lidí a pronáší u toho děsně drsňácké hlášky, je obrovská sranda v traileru, který má jen pár minut, dá se však tato „myšlenka“ přenést na celovečerní film? (určitě shlédněte trailer!!!!)

pátek 13. května 2011

Split / Second

Sledoval jsem hru od samého počátku oznámení vývoje, vkládal jsem do ní velké, leč dle mého soudu nepřehnané naděje a konejšil se tím, že Disney přece nedělá nutně špatné hry pokud jde o závody, viz. Pure. Jako malé děcko jsem vášnivě toužil po hře, kde bych mohl demolovat všechno a jezdil u toho strašně rychle, žel stará NES (Nintendo Entertainment System) nebyla takového kousku schopna, takže si asi dovedete představit, jak se děstká dušička ve mně rozechvěla, když mi slibovali zběsilé, rychlé závody, kde všechno bouchá. Hra je plná pastí, které hráč nebo protihráči sesílají na druhé a není nic divného když s auty vjedete na letiště, kde mezi závodníky přistává havarující letadlo, padá celý mrakodrap někomu na hlavu, do přístavu najede loď a vytvoří novou cestu, nebo se s Vámi rovnou utrhne most. Ano, má dušička brečela štěstím. Ale popořadě...