Konečná Stanice

Když člověk přestane chápat sám sebe. Když se vydá napospas všemu, co kdy odmítal... Že je správné vědět co odmítáme? Že jen hlupák by neznal dobré a zlé? Nesmysl! Moudra starců jsou míň než zrnko písku v moři, nikdo jejich zkušenost nectí. Že jsme každý jiný? Že každý má svou vlastní cestu? Nezapomínejme, že všichni jsme v prvé řadě lidmi! A to nás spojuje a rozděluje tak, jak to žádná síla, co existuje, nedokáže.

Starý rybář
třímající meč spravedlnosti,
vítězství na dosah,
kvocient plnosti,
marná věčnost.

Proč láska je v pátém kvadrantu racionality,
a stařec a pes, není rozdíl v chápání bolesti,
přec neshodnem se na chápání pravdy.

Tma vkrádá se oknem do domu.
Tam muž žil, zemřel.
Až vysvitne vzpomínka hromu,
náš čas nadešel.
...VYSTUPUJTE, KONEČNÁ...
A kolik vás stálo žít a nechat žít?
Kolik vás stálo přehlížení svých nejbližších?
A stařec a pes, není rozdíl v chápání bolesti,
přec neshodnem se na chápání pravdy.
PROSÍME VYSTUPUJTE, KONEČNÁ STANICE...
Mlč osude, zde nemáš hlas ke kárání,
mlč ozvěno niterného kamene,
mlč, jen mlč bez přestání.
PROSÍME VYSTUPUJTE, KONEČNÁ STANICE...
Bych nemusel domů, najdu staré hrnky,
hřebíky pobiju milosrdenství pokoje,
utekl a chytli ho,
stál a chytli ho.
Vystoupil na konečné.