Silent Hill 5 - proč je fanoušky nenáviděn

Přetekla, již přetekla míra mé tolerance, rudé víno rozlévá se přes okraj číše, kde žádný ret není by okusil tekutinu, barví, ach barví lněnou látku do ruda.

Vážně, už toho mám dost. Nechápu, jak se může pořád někdo ptát, proč je podle fanoušků Silent Hill: Homecoming sh*t, když to přece mělo super atmosféru. A pak z tazatelů vypadne, že pátý díl je první, který hráli. Debata nikdy nebyla o tom (nebo přinejmenším nikdy neměla být) zda atmosféra hry byla či nebyla hutná, děsivá, vtahující. Ona totiž byla. Jak jsem se již zmiňoval v článku Numen Inest, pátý díl není řemeslně špatný, ale není to Silent Hill. Takže chcete odpověď, proč je Homecoming (dále jen SH:V) tak nenáviděný pravověrnými fanoušky?

Hobo with a shotgun – Sekačka od Mountfieldu je sice fajn, leč brokovnice je lepší

Scéna Grindhousu se poslední dobou dostává víc a víc do podvědomí prostých lidí, a snad je to i dobře. Např.: film Machette byl naprosto skvělý, a Hobo si nemohl vybrat lepší dobu na svůj debut.

Hobo with a Shotgun (Tulák/Bezdomovec s brokovnicí) vznikl původně jako amatérský trailer na neexistující film v rámci soutěže na Grindhouse festivalu a těšil se velké pozornosti i oblibě. Všem je jasné, že sledovat bezdomovce, jak s brokovnicí „odstraňuje“ zlo z lidí a pronáší u toho děsně drsňácké hlášky, je obrovská sranda v traileru, který má jen pár minut, dá se však tato „myšlenka“ přenést na celovečerní film? (určitě shlédněte trailer!!!!)

Split / Second

Sledoval jsem hru od samého počátku oznámení vývoje, vkládal jsem do ní velké, leč dle mého soudu nepřehnané naděje a konejšil se tím, že Disney přece nedělá nutně špatné hry pokud jde o závody, viz. Pure. Jako malé děcko jsem vášnivě toužil po hře, kde bych mohl demolovat všechno a jezdil u toho strašně rychle, žel stará NES (Nintendo Entertainment System) nebyla takového kousku schopna, takže si asi dovedete představit, jak se děstká dušička ve mně rozechvěla, když mi slibovali zběsilé, rychlé závody, kde všechno bouchá. Hra je plná pastí, které hráč nebo protihráči sesílají na druhé a není nic divného když s auty vjedete na letiště, kde mezi závodníky přistává havarující letadlo, padá celý mrakodrap někomu na hlavu, do přístavu najede loď a vytvoří novou cestu, nebo se s Vámi rovnou utrhne most. Ano, má dušička brečela štěstím. Ale popořadě...

Po spuštění hry jsem si mohl mírně oddychnout, autoři se evidentně moc snažili a výsledky jejich práce jsou uspokojivé. Graficky se hra neřadí mezi špičky, možná ani mezi průměry, ale je rychlá, plynulá a všechen ten běs a exploze zobrazuje dobře. Škoda jen těch rozpitých textur.

Hudebně je hra… znovu použiji to slovo, uspokojivá. Ne, herní OST (soundtrack) neobsahuje skladby reálných kapel a ne, není tak zajímavý, aby si ho člověk musel koupit a poslouchat ho při jízdě v reálném autě (ono kdo ví, třeba by vám z toho v hlavě přeskočilo a z ulic Prahy by se začal valit dým hořících aut – takže vždy pamatujte: v reálu NENÍ ani Respawn, ani Restart). Přesto je hudba zajímavá, vcelku dobře podkresluje zběsilé tempo a celá je zabalená do témat ala James Bond… žel jednotlivé skladby jsou si dost podobné a určit, zda náhodou neposloucháte jeden song už popáté v řadě, je pro nepozorného hráče nemožný úkol. 

Takže pokud se našel někdo, kdo by si hru koupil kvůli neskutečně krásné grafice nebo jedinečnému soundtracku, tak prohloupil. Ovšem co ten, který se chce vyblbnout jako malý kluk?

Ach ano, hra je super. Celá se tváří jako reality show z blízké budoucnosti (už si nepamatuji detaily, které jsou zbytečné, hlavní je všechno zničit! Grrrr vrrr!!) a autoři z tohoto ždímají, kolik jen jde, představují hned několik herních režimů – klasický závod, časovka, ale i souboj s helikoptérou, předjíždění kamiónů, kterým z přívěsu padají výbušné sudy… a každý režim dojde časem nějaké drobné a příjemné změny. Ovládání auta je klasicky arkádové a platí obecné pravidlo – berte si do auta cihlu, aby bylo čím držet plyn na podlaze po celou dobu jízdy. Čím zběsilejší jízda (míjení explozí, skoky, drifty), tím více se Vám nabíjí ukazatel, ze kterého pak na označených místech čerpáte a aktivujete pasti, exploze… prosté a účinné. Oprašte si hlášky Duke Nukema, abyste měli jak okomentovat situace, kdy protivníkovy posadíte na hlavu radarovou věž, nebo vyčistíte trať vykolejeným vlakem – Rest in Pieces.

Jediným neduhem je obtížnost. Hra je trochu nevyvážená. Zpočátku příliš lehká, pak je akorát pro zkušeného hráče, až vystoupá do výšin Olympu, kdy není možné zajet závod jinak, než na prvním nebo poslední místě, ó Die! Buď jedete bez chyby, nebo se opřete o mantinel a můžete restartovat, nebo se modlit, aby chybu udělalo i CPU a to nebývá moc často. Proto nehrajte hru před dětmi, je dost pravděpodobné, že Vám z úst uteče pár sprostých slov.

Hra je, jak jinak, než uspokojující 8/10. Pro ne-destruktivní-závodníky 6/10.

trailer

Luhter - Luther, vierte Butter

V rámci příprav na zkoušku z dějin dogmatu jsem nutně musel narazit na postavu Martina Luthera. Abych si své nabyté znalosti utvrdil, rozhodl jsem se shlédnout historický film od Luteránů s výmluvným jménem Luther. Asi to byla chyba. Jsem těžce zmatený a nejsem si jistý, co jsem se doopravdy naučil a o čem se mě snažil přesvědčit film. Ale pěkně popořadě.

Několik okolností, které film odsoudily k záhubě: je americký, s podporou Luteránů, a je historický. Tedy – scénář a scény jsou pro pléb, postava Luthera idealizovaná a bude historicky nepřesná. Teď jsem si vzal vítr z plachet, protože přesně takový film je.

Screamers – Skynet, co cituje Shakespeara?!

Jako každý z Vás, i já mám mnoho sociálních rolí. Jsem muž, syn, bratr, zaměstnanec, manžel, blb… také patřím ke generaci hráčů, jež byla odkojena hrami typu Fallout 2, C&C: Red Alert (slovník mi radí Red Albert :) ), a filmy jako Mad Max 2, Terminátor 2… téma přežití „apokalypsy“ (většinou jaderné) se stalo něčím, s čím naše dětské duše v budoucnosti počítaly – vliv těchto počinů byl tak velký, že si vytvořil i vlastní žánr – post-apo. Moji vrstevníci se tak báli letadel, jelikož v každém viděli jaderný bombardér, zatímco si jiní stavěli pirátská doupata z klacíků, my hledali druho-válečné kryty a prolézali sklepy, abychom našli ten nejvhodnější, kam se utečeme schovat, až bomby udeří… a jejich vliv se neomezoval jen na dětství – jeden soukmenovec ráno před maturitou nemohl dospat, tak si zapl PC a pokračoval v rozehrané kampani C&C… hned, jak dohrál misi se podíval na hodinky a zjistil, že svou maturitu propásl. V září opakoval a šťastně odmaturoval. 

Když jsem zcela náhodou před odjezdem od rodičů zahlédl v jejich TV film Screamers, pocítil jsem silně post-apo atmosféru, a rozpomněl se na dětství. Rozhodl jsem se film si opatřit a shlédnout.

Den matek... a šroubků

Je Den matek, a ač svou matku miluji, nemohu se zbavit rozpaků z dnešního svátku, které výtečně popsal můj oblíbený autor Robert Fulghum. Zde je text ze stránek http://fulghum.wz.cz/.

Mateřství

Můj syn je mámou. Je dospělý, ženatý, má jedno dítě. On a jeho žena pracují oba na plný úvazek a věří v rovnoprávnost a stejný díl odpovědnosti v duchu nového rodičovství. Syn své dceři poctivě odvádí svůj díl a tráví s ní stejně času jako jeho žena. Já mu říkám "máma", protože on dělá všechno, co kdysi dělaly většinou mámy. Můj syn krmí, koupe a obléká, chová, akceptuje, dovoluje, povzbuzuje, chrání, konejší a vroucně miluje to dítě ve svém náručí a ve svém srdci. Já ho za to obdivuju.

Deset důvodů, proč...

Deset důvodů, proč mají někteří jedinci raději psy než jiné lidi:

1. Pes Vám nikdy nevynadá, když přijdete domů pozdě, opilý nebo si pozdě domu přivedete neohlášenou návštěvu.
2. Nikdy Vás neopustí kvůli někomu jinému, i kdyby to měl být „silnější vůdce smečky“. Nehledá svůj prospěch.
3. Vždy Vás bude milovat více než svůj vlastní život, ať vypadáte jakkoli, nehledí ani na společenskou kastu nebo vzdělání.
4. Nikdy se s Vámi nepohádá.
5. Nadevše si cení Vaší pozornosti a úsměvu.
6. Říká se, že si rodinu nevybíráme, ale psa ano. Přestože si Vás Váš pes nevybral, nikdy si nebude stěžovat.
7. Je vděčný za každé pohlazení.
8. Vždy bude chtít spát s Vámi a tulit se.
9. Psi jsou huňatější než lidé.
10. Neskonale Vám důvěřuje.

Yakuza 3 - ダイ!

Máme to ale smůlu, že žijeme na starém kontinentě. V Japonsku se očekává (možná už vyšla) vydání pátého dílu Yakuzy, u nás před nedávnem vyšla čtyrka (s ročním zpozděním oproti rýžožroutům), a je to +- rok, co u nás vyšla Yakuza 3. 

Historie této série je téma na samostatný článek, spokojme se s tím, že začíná  na stařičké konzoli od Segy, že je hra Segou vyvíjená a vždy se těšila velké přízni hráčů i kritiků. Kdyby jste tenkrát řekli, že za 20 let bude Sega vyvíjet hry pro Nintendo (tenkrát největší rivalové – Mario vs Sonic), asi by Vás moc vážně nebrali, ale dnes? Tomu se říká pravá síla Nintenda (pozn.: Nintendo Power byl známý herní časopis vydávaný za oceánem. Zatímco  děcka v Americe hráli hry a dokonce o nich měli časopisy, nám tu červení dovolili tak tahat kačera, ale pozor! Kdo netahá s námi, tahá za kapitalistu!). 

Řekněme si to hned z kraje – Yakuza 3 je japonská hra, a to se vším všudy. Člověk, který má již nějakou zkušenost s japonskou kulturou , anime… ví, o čem mluvím. Vše je až idealistické, zaměřené na vnitřní život jedinců s trochu jinými hodnotami, než na které jsme zvyklí. Pro někoho osvěžující, pro jiné matoucí. Jak to vypadá v praxi? Padoucha napravíte tím, že jej pořádně zbušíte, až tehdy, když pozná Vaši sílu je schopen poznat i sílu vašich slov a hodnot, pročež  za Vás klidně obětuje život… máme zde dokonce jeden příběh, který se nedávno doopravdy stal – po zemětřesení místní Yakuza dala velké finanční prostředky na opravu dálnice. Našinec by si pomyslel, že to dělají z části pro sebe, což s velkou pravděpodobností není pravda. 

Silent Hill 2 - objasnění děje, smrt hrou

Byly to dva podněty, které mě přivedly k fenoménu Silent Hill. Kdo mě znáte, víte, že jsem v tomto podivném městě našel něco jako domov. Těžce a hluboce jsem se zamiloval a po letech (a dalších dílech) přešla zamilovanost v pevnou lásku.

Prvním byl můj drahý přítel Radek Blaha, který mi s laskavostí sobě vlastní půjčil svou PC kopii hry Silent Hill 2 (svou první ochutnávku jsem pravda okusil při hraní demoverze prvního dílu, kterou jsem dostal jako bonus při koupi Metal Gear Solid), ze kterého jsem byl zcela paf, korunou pak byla webová stránka www.mujweb.cz/www/smrthrou autora ArcadeVelmistr, která podrobila děj hry kompletní a velmi náročné analýze.

Just Cause 2 – jaký pak copak!

„Teď zemřeš,“ smál se padouch, třímajíc v ruce detonátor k bombě. 
„Jo?“ otázal se Rico klidným hlasem, „a jak chceš zmáčknout tlačítko, když budeš mít zlámaný prsty?“ 

První Just Cause nebyl zlý, ale ani dobrý. Nabízel možnost hrát akční hru ve stylu filmu Desperado v naprosto otevřeném světě, nadsázkou přímo přetékal – nekonečná zásoba padáků, dokonalý střelec, filmová kamera při skocích autem… žel jízdní model nic moc, střelba s autoaimem a tímto jsme přišli o celou hratelnost. Jak si poradili nezávislí vývojáři z Avalanche pod záštitou Square Enix s jeho pokračováním? 

Všechna slova jsou zbytečná! Hra je skvělá! A to ve všech ohledech. První,co Vás praští přes nos je její vzhled – je to jedna z top 10 her s nejhezčí grafikou. Nevím, jak toho tvůrci dosáhli, hra je překrásně barevná s neomezeným dohledem a především z výšky je neskutečně nádherná. Rico Rogriguez (hlavní postava) prošel drobnou změnou image, takže již nepůsobí jako nasranější brácha Desperáda, ale jako akční hrdina z osmdesátých let. 

Touto érou, která byla slavná pro své přehnané akční filmy, se hra jisto jistě inspirovala, a dělá si srandu z ní, i sama ze sebe. Už samotný název je dost výstižný – Just Cause (prostě páchej) i když bych řekl, že ještě lepší by bylo Just Because (prostě proto). Proč jsi zničil tu základnu? Prostě proto. Proč jsi ukradl auto a skočil s ním z několika-kilometrový hory? Prostě proto!! Proč jsi přivázal toho chlapíka ke stíhačce, vzletl s ní a pak se katapultoval těsně před nárazem do radaru? PROSTĚ PROTO!!