Okuribito

Právě včera se mi dostalo té milé příležitosti shlédnout (pro mne osudový) filmařský snímek japonské tvorby Okuribito (Průvodce). Dobrý pocit z filmu mne inspiroval a zároveň osmělil napsat neprofesionální, snad amatérskou recenzi na toto téma. Mluvím-li o dobrém pocitu, nezmiňuji se o dojmech přicházejících v prvních minutách filmu, nevyjímaje náhlého zvratu dění zhruba po první polovině. Nevím nakolik je to u japonských kinematografických děl obvyklé, ale dokázat člověka během nevázaného skoro až výstředního humoru naladit na sentimentální rovinu prožívání děje je opravdu nutné prohlásit za mistrovské dílo pana režiséra Yojiro Takita a známého skladatele Joeho Hisaishiho, jehož harmonická hudba se zapisuje do srdcí všech diváků hned při prvním poslechu. Tradice japonského umění se též odráží na hlavní postavě Daiga, který se stává mistrem ve své profesi, totiž rituálním ukládáním mrtvých těl do rakví. Při této“ morbidní práci“ zjišťujeme, že se můžeme kochat Daigovou zručností a jemnou estetikou, s níž si pohrává během celého obřadu.

Obsazení herci se octli na svém místě, mladý Masahiro Motoki si zahrál nesmělého, někdy až moc rozjímavého violoncellistu, jehož odvěkým snem stát se členem orchestrového sboru; jak se hned na úvodu dozvíme; se odchýlil od hudebnictví a charismatická postava skoro 73 letého Tsutomu Yamazakiho, který spolu s hlavním hrdinou sofistikovaně zkonstruovali celý příběh. Film se svou odlišností od evropské mentality poukazuje v detailních okamžicích mlčenlivého ticha na to, že loučení se se svými blízkými přináší i něco pozitivního, něco co nás přivede ke smíření, pokoji a zanechá v nás tu nejsilnější vzpomínku.

Film dostal v roce 2009 Oskara za nejlepší zahraniční film.

MindGame - bohové musejí být šílení...

Před asi šesti lety jsem si pořídil anime, na které mě nalákalo velmi povedené AMV. To bylo krásně veselé, barevné, rozverné a trhlé. Včera jsem ho konečně shlédl. A anime vlastně BYLO veselé, barevné, rozverné a trhlé... ale zároveň bylo pokleslé, depresivní, podivné a protikladné. U všech svatých, vždyť já vůbec, ale vůbec nevím, co napsat, protože anime MindGame je naprosto mimo popis, jsem z něj tak zmatený, že se ani nedovedu vyznat ve vlastních pocitech ze shlédnutí. Můj život už nikdy nebude jako dřív.

Hobo with a shotgun – Sekačka od Mountfieldu je sice fajn, leč brokovnice je lepší

Scéna Grindhousu se poslední dobou dostává víc a víc do podvědomí prostých lidí, a snad je to i dobře. Např.: film Machette byl naprosto skvělý, a Hobo si nemohl vybrat lepší dobu na svůj debut.

Hobo with a Shotgun (Tulák/Bezdomovec s brokovnicí) vznikl původně jako amatérský trailer na neexistující film v rámci soutěže na Grindhouse festivalu a těšil se velké pozornosti i oblibě. Všem je jasné, že sledovat bezdomovce, jak s brokovnicí „odstraňuje“ zlo z lidí a pronáší u toho děsně drsňácké hlášky, je obrovská sranda v traileru, který má jen pár minut, dá se však tato „myšlenka“ přenést na celovečerní film? (určitě shlédněte trailer!!!!)

Luhter - Luther, vierte Butter

V rámci příprav na zkoušku z dějin dogmatu jsem nutně musel narazit na postavu Martina Luthera. Abych si své nabyté znalosti utvrdil, rozhodl jsem se shlédnout historický film od Luteránů s výmluvným jménem Luther. Asi to byla chyba. Jsem těžce zmatený a nejsem si jistý, co jsem se doopravdy naučil a o čem se mě snažil přesvědčit film. Ale pěkně popořadě.

Několik okolností, které film odsoudily k záhubě: je americký, s podporou Luteránů, a je historický. Tedy – scénář a scény jsou pro pléb, postava Luthera idealizovaná a bude historicky nepřesná. Teď jsem si vzal vítr z plachet, protože přesně takový film je.

Screamers – Skynet, co cituje Shakespeara?!

Jako každý z Vás, i já mám mnoho sociálních rolí. Jsem muž, syn, bratr, zaměstnanec, manžel, blb… také patřím ke generaci hráčů, jež byla odkojena hrami typu Fallout 2, C&C: Red Alert (slovník mi radí Red Albert :) ), a filmy jako Mad Max 2, Terminátor 2… téma přežití „apokalypsy“ (většinou jaderné) se stalo něčím, s čím naše dětské duše v budoucnosti počítaly – vliv těchto počinů byl tak velký, že si vytvořil i vlastní žánr – post-apo. Moji vrstevníci se tak báli letadel, jelikož v každém viděli jaderný bombardér, zatímco si jiní stavěli pirátská doupata z klacíků, my hledali druho-válečné kryty a prolézali sklepy, abychom našli ten nejvhodnější, kam se utečeme schovat, až bomby udeří… a jejich vliv se neomezoval jen na dětství – jeden soukmenovec ráno před maturitou nemohl dospat, tak si zapl PC a pokračoval v rozehrané kampani C&C… hned, jak dohrál misi se podíval na hodinky a zjistil, že svou maturitu propásl. V září opakoval a šťastně odmaturoval. 

Když jsem zcela náhodou před odjezdem od rodičů zahlédl v jejich TV film Screamers, pocítil jsem silně post-apo atmosféru, a rozpomněl se na dětství. Rozhodl jsem se film si opatřit a shlédnout.

Kari-gurashi no Arrietty

Právě jsem se dozvěděl, že Ghibli vydává nový film nesoucí jméno Kari-gurashi no Arrietty. Detaily si můžete přečíst na CSFD, co je ale asi méně známé: Hudbu tentokrát neskládají Japonci sami, ale Francouzska Cécile Corbel, soundtrack tedy zní trochu jinak než jak jsme z Miyazakiho filmů zvyklí, ale podle traileru sami posuďte, zda je to na závadu či ne. Film režíroval Hiromasa Yonebyasi, tedy stejný muž, který stojí i za Cestou do fantazie. Nad vším samozřejmě dohlížel sám Miyazaki.








Jistě, filmů o pidi-lidech tu byla již hromada, ale myslím, že ještě ne takto podaná a vzhledem k ohlasům si troufnu předpovídat, že ani tak kvalitně.
P.S. Pro ty z Vás, kteří neví kam se jménem Ghibli nebo Miyazaki, doporučuji se poohlédnout po filmech jako Cesta do Fantazie, Proncezna Mononoke (oba filmy byli promítány i na ČT), Můj soused Totoro atd. atd. Všechny filmy jsou jak kritikou, tak diváky vychvalovány do nebes.

Expendables – pokus přidat k horské dráze příběh

Nevěřte blbečkům, co budou říkat opak, nečtěte Lidovky, kam píší jen ubožánci s méněcenným komplexem. Nevěřte ani vlastní intuici, která vám říká, že film, kde je na jednom místě hromada slavných jmen nemůže být dobrý, protože může. Může, ale...

Ach ano, je to tak. Když jsem se dozvěděl, že Stallone bude točit Expendables, dost jsem se těšil. Myšlenka spojit dohromady několik akčních hrdinů byl můj sen už od dětství. Ano, vidět vedle sebe Schwartzenegera, Staloneho a Willise jako střílejí, skáčou a masakrují nepřátele ve stylu Komanda bylo přesně to, co jsem chtěl a přesně to, co jsem nikdy nedostal. Ach, díky tomu jsem měl zkažené celé dětství a tento hluboký šrám jsem si nesl až do dospělosti, jelikož jsem musel sledovat, jak se ze Schwartzenegera stává dvojče Dannyho DeVita, matkou Juniora a neschopný otec z Rolniček. Filmy dobré, ale těžce neakční. Tentam jsou doby vytrhávání telefonních budek.

Přesto se na stará kolena Stallone zbláznil a vydává jeden akčňák za druhým. A ono se mu to docela daří, takový Rambo 4 je konečně opravdovým druhým dílem Ramba. A co Expandables?

První ale...: Příběhem a celou zápletkou je to docela chabý počin. Super žoldáci dostanou super nabídku, zjistí, že je dost nebezpečná a chtějí couvnout, ale vše si rozmyslí na základě jednoho nezáměrně nedojemného vyprávění kolegy veterána. To působí dost neuvěřitelně a upřímně to není ani moc ve stylu osmdesátých, kde za zabití padoucha vám stoupá karma :)

Druhé ale...: Obsazení. Stathama jsem nikdy rád neměl, jeho pubertální barva hlasu nezní ani trochu drsně a jeho roli mu nevěříte. Ne, nemohu uvěřit, že má takové bojové schopnosti (kterými zde předčí i jedničku v oboru - Jeta Li) a ani jeho zacházení s noži nepůsobí opravdově. Přesto je to jeho nejlepší film a myslím, že ho přeci jen začnu mít rád, jelikož vše ostatní zahrál dobře (je to s podivem, ale v tomto akčňáku bylo i dost prostoru pro jeho osobní příběh). Horší je to s postavou Jeta-Li. Jste-li jeho fanoušek, připravte se na zklamání. Film je spíše příběhem Stalloneho, Stahama a zbytek je jen omáčka. Jetovi nedali příliš prostoru, nevíte o jeho minulosti ale ani přítomnosti a takřka každý, s kým se dá do pranice ho naloží jako školačku. A co hůř, dvakrát ho naloží Lundgren!!! To je veliké MÍNUS!!!! A ostatní dva žoldáci? Nepamatuji si ani jejich jména. Další body dolu.

Třetí ale...: Dost souvisí s druhým bodem – ne využití hlavních postav. Teď nemám na mysli osobní pozadí každého protagonisty, ale velikou absenci hlášek uvnitř týmu. Na to, že tihle chlapi prošli tolika boji a překonávali spolu smrt a beznaděj jsou vůči sobě až příliš cizí. Málo se mezi sebou špičkují, znovu má zde akorát prostor naše dvojka S&S. Už mě tím celkem štvěte.

Ovšem navzdory tomu všemu je film zábavný, přestřelky jako ze zlatých osmdesátých, celkem naturalisticky krvavý a celou dobu napínavý. Je to snad první film za celý můj život, kde jsem si honičky v autech užíval naplno. Byly dynamické, strhující a nepůsobily jako výplň děje (viz 007, Skála... je toho hodně) a takové jsou snad všechny akční momenty filmu a vlastně film jako takový. Nečekejte myšlenku, ale spíš zážitek z horské dráhy. Klobouk dolů a body nahoru.

Ač to může znít neuvěřitelně, tak tomuto filmu musím dát 85%, což je velmi dobrý film nejen pro milovníky žánru. Má své mouchy, nemá nápad, Stallone v něm působí jako pornoherec, ale celkový feeling je více než pozitivní. Film jsem si užil plnými doušky a doufám, že ve dvojce Stallone dá více místa Jetovi a přestane předimenzovávat Stathama, protože ten nikdy nebude skutečný akční hrdina (vzdor tomu, že u mne tímto filmem stoupl)

A mimochodem, Lundgren si zde také zahrál svou životní roli, bude-li dvojka, tak se na ně moc těším.

Btw: nevíte, na čem to překladatelé ujíždějí? Musí to být dobrý matroš, protože přeložit Inception jako Počátek je celkem síla... ale Expandables jako "Expandables: postradatelní", to už chce hodně debility.

Ratata, Váš Dante