Vím, že to není nijak skvělé psaní. Tento text jsem napsal při cestě autobusem z Prahy do Husince, neprošel ani pořádnou korekturou, ale třeba někomu pomůže nebo aspoň naštve:
Již mnoho toho bylo napsáno na téma Pilíře křesťanské víry, ale snad vždy se zapomíná na jeden z nejhlavnějších pilířů vůbec.
Aby se člověk mohl nazvat věřícím nebo praktikujícím křesťanem, musí být schopen naučit se žít s jedním pilířem, jedním základem, který pálil židy stejně, jako by měl trápit křesťanskou obec dnes. Tento pilíř bych nazval jediným slovem: Omyl.
Omyl. Lidstvo se svým omylem naučilo žít, je všude kolem, slyšíme jej často v dokumentech BBC, večerní zprávy nás seznamují s jeho důsledky, internet nám dokonce umožňuje v něm nejen setrvávat, hloubat v něm a nad ním diskutovat, ale především na něj zapomenout, zcela jej z hlavy vytěsnit, utlumit svědomí na nejmenší možnou míru; je silně zažitý.
Nejsem si přesně jistý jeho původem. Domnívám se, že je krmen z rukou hned několika nešvarů jakou jsou Pýcha, Hloupost, Slepota a Lenost a mnohé další. Všechny tyto nešvary jsou spolu spjaty a tím zlým využívány k tomu, aby se Člověk (lidstvo v celé své šíři) z omylu nevymanil.
S tímto omylem je lidská duše konfrontována dvojím způsobem. Buď ve zralosti, tedy v době, kdy jedinec uvěří, nebo od dětství, je-li vychováván ve víře. Ať tak, či tak, jedinec si žije svůj život, jak jen neumí, když v tom, jak znovuzrození říkáme, k nám přistoupí Bůh sám s milostí a říká: „Všichni se mýlí.“
Podle některých studií 96 procent vědců odmítá Boží existenci, všechna média v čele s internetem, školou a snad vším, co Vás jen napadne otevřeně odmítá Boha.
Nemůžeme se stát křesťany, pokud se nenaučíme žít s vědomím toho, že se tak velký počet lidí mýlí. A ti, kteří existenci Boha připouštějí, Jej často neznají.
Křesťan se musí naučit žít s vědomím, že se všichni mýlí: Soused, nadřízený, kamarád, bratr nebo sestra, učitel, prezident i dlaždič, co nám právě obkládá záchod; prostě lidé na kterých nám záleží i kteří nám jsou z jakéhokoliv důvodu buď lhostejní, nebo o jejich existenci ani nevíme.
Toto není jen „vyrovnat se s odmítáním“, výsměchem – vždyť Bůh je jen pro staré babičky, ubožáky a nevzdělance. Vědci přece dávno dokázali jeho neexistenci. Velký třesk a pozorovatelná evoluce, v těchto pojmech přece není místo pro pána Boha – ale především s faktem, že my známe pravdu a tato pravda nás osvobodila od řetězů hříchu... přesto nás spoutala s břemenem Omylu.
Je těžké žít s vědomím, že se Vám lidí smějí a že zesměšňují Boha, ale je horší vědět, že nemají pravdu, vy ji znáte, ale nejste schopni jim ji předat. Znát to nejzákladnější a nemoci to předat, resp.: nevidět pokrok.
Není lehké být v menšině, odolávat argumentacím většiny, ustát je a nenechat se jimi vyčerpat. Toto s sebou nese jedno z největších a VELMI opomíjených rizik – rezignaci. Ztráta snahy COKOLI předat, snaha o zlepšení sebe sama i okolí, snad se toto popisuje syndrom vyhoření.... podle mne toto není zcela přesný termín. Pokud věc vyhoří, znamená to, že spálila všechno palivo. Pro náš případ sedí lépe slovo Udušení, neboť pod marnou snahou a námahou oheň jakoby ztrácel kyslík a uhasínal, až zhasne zcela. Je zde palivo (Pravda), které může hořet, bylo však uhašeno (tlakem na člověka).
Vliv světa pro zralého křesťana není ani tak v jeho lákadlech a sladkostech, těch má „svět víry“ také dostatek a zralý křesťan jich nalezl... největší riziko jest v osamění, nepochopení a nemožnosti s to změnit. K čemu je člověku spása, když se z ní raduje sám, a ani ona radost nemusí trvat dlouho, pokud se setká s nepochopení, výsměchem a někdy i vztekem.
Někdy se setkáváme s radami starších, které znějí asi takto: Neřeš to; nenech se tím naštvat; získej nad tím nadhled; nevztekej se kvůli tomu. Mají pravdu? Snad jen z části. Pokud se nám podaří vybudovat si „nadhled“ nad věcí, pokud ovládneme techniku, kdy si výtku, tezi či jinak vyjádřenou negativní myšlenku, nenecháme pustit k tělu, není to důkaz, že se nám podařilo zabít část sebe sama? Je tento nadhled a trpělivost zisk nebo přehlížená ztráta? Počítá někdo s následky, když se rozhodne naučit se „být nad věcí“? A zde je hlavní otázka: chce toto po nás Bůh? Nebo jinak: Je Bůh „nad věcí“ světa, nebo se spolu s námi směje i pláče? A ještě o krok dále: Tím, že se dostaneme „nad“, nezabijeme tím Boha, který je i člověkem? Nevytvoříme si sterilní bytost, před jejíž trestající rukou nás neochrání slitování? A mohl se takový Bůh nad námi smilovat a obětovat svého Syna na kříži?
„Bůh je mrtev. Vy to nechápete, A my jsme jej zabili!!“ Snad měl tento blázen pravdu.
Jediným lékem je plné spolehnutí se na pána Boha. On je neskonale moudrý, spravedlivý a věrný. Lidstvo a jeho pohnutky jsou časné, Bůh však a jeho království věčné. Toto neznamená: no tak to nějak vydrž do smrti, pak bude hej. To znamená: pochop principy Božího království. Jak jich nalezneš, přivane ti dostatečné množství vzduchu na tvůj plamen. Boží království je víc než jen spása a lidstvo je víc než jen pýcha.
Karl Barth správně řekl, že svévole je bezbožností právě proto, že svévole nenávidí Boží milost.
Ať je Pán milostivý k nám, ale i k těm, kteří jej nenávidí a snaží se jej zakrýt.
Váš
Dante
Žádné komentáře:
Okomentovat