Zvláštní noc se nade mnou snáší,
jako těžké okovy,
Lituji těch, kdo střechu nad hlavou nemají
a tak se nemohou skrýt.
Venku je snad chladno, nevím, mě však je horko. Sliby jsou plané a slova jako vzduch, nic jiného v tom není; ten, který má moc to změnit tu už není.
Je svátek, tak čemu se divit, spát je marné, pít ničemné, jen ta prázdnota zevnitř vás sleduje svýma dychtivýma a ledovýma očima, krok stranou by mohl být osudný. Ale proč se bát; či koho. Zleva ani zprava, nic tu není,
jen luční kvítí
kvete tu a všude je ho nadbytek. Jak něco tak častého a obyčejného může být považováno za krásné? Proč opěvovat to, snad každý ji má, každý ji zná; ona mluví, přímo na něj, sladce voní (jako každá), však nepodrží, nepohladí
je sémě hadí
Plakat? Není důvod. A je-li snad, popřu jej. Já, kdo žil sám, však zemřít v samotě se bojím.
Je hluboká noc, je pozdě v ní. Ale nač pozdě, ptám se já,
nač pozdě, nač nač nač!
Každá věc svůj čas má, neboj se snad, že bys jí nedostal, však truchlíš, že teď není.
Budiž, tak ať. Ale přijít mohla, ukázat zájem a strach. Že zmatená je, nedbám, to jedno je mi spolu s dalšími zbytečnostmi.
Lžeš a víš to – já cítím s tebou, rozumím tvé bolesti. Asi ne každý to pochopení má...
K čemu je mi tvá soustrast, když tvé já jsem já, co dalšího zbytečného (jako luční kvítí) má ještě rozveselit tu tmu, duši mou, abych radoval se jak David u schrány? Nebo jako žena neplodný budu?
Už dost jsi toho namluvil, teď poslouchej. Spi. To jediné ti zbývá...
Toho jediného se bojím, to jediné nechci...
...to jediné je tvá zbraň...
...ostřím proti mně obrácená...
Zbabělče. Jedno ti však uznat musím: síly v tvé tvrdohlavosti je mnoho.
Nemluv jako stařec, tolik moudra v tobě není.
Proč bouříš se proti mně?
Ta, proti níž bouře povstala tu není...
...a ty ji nezadržíš.
Ne, Pane.
Odpouštěj a bude ti odpuštěno. Je mnoho věcí, které ti musejí být odpuštěny.
Já vím, Pane.
Teď spi.
Ano, Pane.
Můj synu...
Lituji těch, kdo střechu nad hlavou nemají
a tak se nemohou skrýt.
Venku je snad chladno, nevím, mě však je horko. Sliby jsou plané a slova jako vzduch, nic jiného v tom není; ten, který má moc to změnit tu už není.
Je svátek, tak čemu se divit, spát je marné, pít ničemné, jen ta prázdnota zevnitř vás sleduje svýma dychtivýma a ledovýma očima, krok stranou by mohl být osudný. Ale proč se bát; či koho. Zleva ani zprava, nic tu není,
jen luční kvítí
kvete tu a všude je ho nadbytek. Jak něco tak častého a obyčejného může být považováno za krásné? Proč opěvovat to, snad každý ji má, každý ji zná; ona mluví, přímo na něj, sladce voní (jako každá), však nepodrží, nepohladí
je sémě hadí
Plakat? Není důvod. A je-li snad, popřu jej. Já, kdo žil sám, však zemřít v samotě se bojím.
Je hluboká noc, je pozdě v ní. Ale nač pozdě, ptám se já,
nač pozdě, nač nač nač!
Každá věc svůj čas má, neboj se snad, že bys jí nedostal, však truchlíš, že teď není.
Budiž, tak ať. Ale přijít mohla, ukázat zájem a strach. Že zmatená je, nedbám, to jedno je mi spolu s dalšími zbytečnostmi.
Lžeš a víš to – já cítím s tebou, rozumím tvé bolesti. Asi ne každý to pochopení má...
K čemu je mi tvá soustrast, když tvé já jsem já, co dalšího zbytečného (jako luční kvítí) má ještě rozveselit tu tmu, duši mou, abych radoval se jak David u schrány? Nebo jako žena neplodný budu?
Už dost jsi toho namluvil, teď poslouchej. Spi. To jediné ti zbývá...
Toho jediného se bojím, to jediné nechci...
...to jediné je tvá zbraň...
...ostřím proti mně obrácená...
Zbabělče. Jedno ti však uznat musím: síly v tvé tvrdohlavosti je mnoho.
Nemluv jako stařec, tolik moudra v tobě není.
Proč bouříš se proti mně?
Ta, proti níž bouře povstala tu není...
...a ty ji nezadržíš.
Ne, Pane.
Odpouštěj a bude ti odpuštěno. Je mnoho věcí, které ti musejí být odpuštěny.
Já vím, Pane.
Teď spi.
Ano, Pane.
Můj synu...
Žádné komentáře:
Okomentovat