Enslaved: Odyssey to the West (Xbox360)

Post-apokalyptický žánr mne vždycky lákal svou syrovostí, marností, kdy se v přeživších jedincích projevuje sobeckost a snaha zachovat svůj život za jakoukoli cenu, tato morální pokřivenost jakoby se odrážela i ve spálených troskách měst, zpustošené přírodě... náhle není důležité to, co je na nás, ale co je v nás. A právě v post-apo se toto zviditelňuje na nejvyšší možnou míru. Je to tak drsný a prostý svět, že by svedl i vyvolené, pokud by to bylo možné.

Když jsem se doslechl o tom, že by v Enslaved měl být post-apo svět v zelené barvě přírody, byl jsem trochu znepokojený a při pohledu na design postav se ze mě vytrácela jakákoli naděje. Nic nepomohl ani fakt, že na hře spolupracoval spisovatel Alex Garland. Přesto jsem po hře nakonec sáhl... a vyplatilo se?

Abych to vzal postupně - děj je zpočátku zasazen do New Yorku, svět, jaký lidé vytvořili, je v troskách, lidstvo ohroženým druhem, který je loven obřími roboty... ale funguje to? Ano! Svět je navržený naprosto perfektně, nevěřil jsem, že to jde, ale kovové a betonové obří trosky obrostlé trávou, zchátralé napůl fungující mechanické zázraky, co chvíli vidíte zašlou slávu kdysi nejznámějšího města na světě, vše na Vás dýchá atmosférou, takový pohled se jen tak nikde nevidí. Na jednu stranu smutek z toho všeho, co pozbylo smyslu, ze ztracených životů a pozůstatky války, která pořád pokračuje... na stranu druhou krása zelenkavé přírody, slunného dne a zpěvu ptáčků...

Jak se dalo předpokládat když je v týmu spisovatel, hra staví především na příběhu a postavách, a ruka mistra je zde znát - alespoň ze začátku. Toto se těžko popisuje tak, aby nebyly prozrazeny zásadní informace, řekněme jen, že postavy jsou doslova živé, hluboké a vyvíjející se, čemuž napomáhá i fakt, že jsou ve hře jen tři, ale tím více je místa pro jejich vývoj a příběh. Setkal jsem se s argumentem, že jsou postavy špatné, protože jsou jiné než na počátku, ale věřte mi, tomu se říká vývoj, který je navíc dobře sledovatelný a pochopitelný.

Představují se Vám svalnatý polonahý obr Monkey, schopný rvát se s roboty a po vzoru svého jména hopsat po troskách zrovna jako Opice nebo Jackie Chan; a děvčica Trip, bezbranná ale chytrá mechanička, která by svým umem zastínila i MacGyvera. Na první pohled jsem z nich byl nesvůj... Monkeyho vlasy a maska na obličeji jsou otřesné a Trip jako by vypadla z Óč*a, ovšem jak jsem zmínil, jsou perfektně napsaní. Osud tedy tyto dva svede dohromady poněkud drsně - roboti je unesou a vezmou do svého nákladního letounu a kamsi je převážejí. Oba uprchnou a v nestřežené chvíli, Trip nasadí Monkeymu na čelo "zotročující" čelenku, ten ji teď musí poslouchat a ochraňovat. Pokud nebude, zemře. Pokud Trip zemře i Monkey zemře. Pokud se pokusí od Trip utéct, hádejte :). Jo, Trip je vážně miláček. A tak se Monkey chtě nechtě musí ujmout role udatného rytíře (i když v jeho případě trochu smradlavého) a doprovází Trip na cestě domů.
Musím doplnit, že se postavy sem tam pěkně špičkují, jsou PERFEKTNĚ nadabovaní a všechny jejich reakce více než uvěřitelné. Mimochodem, Monkeyho dabuje Andy Serkis (Glum z Pána prstenů).

 Ale aby se hra odlišila od filmu, musí mít nějaké herní prvky. Enslaved: OttW má dva:

Bojový systém je sice okopírovaný od her typu God of War (recenze ZDE), nicméně funguje a je zábavný (na rozdíl od Castlevania: LOS, kde jsou souboje asi tak zábavné, jako si píchnout do zadku nitroglycerin a přemlouvat přátele, aby Vás do něj kopli), i když repetitivní. Klasické dva útoky - silný ale pomalý, rychlý ale slabý - které bývají zakončeny zpomaleným časem a přiblížením se k obličeji hlavního aktéra Monkeyho, který v tu chvíli má výraz veskrze animální a vy máte pocit, že ta hora svalů je vážně schopná robota roztrhat holýma rukama.

Plošinovka. Bývá dnes už módním zvykem, že akční titul musí mít nějaké to šílené hopsání. Zde Vás ale musím varovat - hopsání je téměř automatické (skočit vedle plošinky nebo se nezachytit zde není takřka možné a i malé děcko ze školky by to zvládalo s přehledem) a vyúsťuje v více než nadlidské výkony. I skutečná opice by se v 7 z 10 případů zabila při skocích, které Monkey předvádí s neskutečnou lehkostí. Přesto tyto pasáže hru nijak zvlášť neruší a ani nesrážejí.

Podle serveru GT je hra jednoduchá a dá se dohrát bez větších frustrací. To nebyl můj případ. Ač je hopsání triviální, boje (zvláště ke konci) a kulometné věže jsou někdy až předimenzované a krkolomné.

Grafické zpracování je půvabné, a to na obou konzolích. Tvůrcům se povedlo vystihnout ducha světa, kde se betonová džungle mění v pravou. Vše působí barevně, vesele a hravě, avšak na druhý pohled je patrné cosi skrytého, zvrhlého a nebezpečného. Co trochu zamrzí je občasný pokles frameratu.

Hudba jako taková dobře dokresluje vizuální stránku a myslím, že by i OST stálo za pořízení. Chlapíci z Team Ninja dokazují základní poučku - z průměrného škváru udělá o třídu lepší film práce excelentní hudební doprovod. Proč si myslíte, že je Hanz Zimmer tak bohaté prase (to je kompliment)?

Přesto vše pozitivní se hra neubránila několika nedodělkům (jako jsou chyby v pohybu, nepřesné ovládání některých mechanických udělátek, hloupá AI Trip, vševidící roboti...) a asi po dvou třetinách hry nabývá příběh takový spád, že se zdá, jakoby měli tvůrci málo času a tak rychle natěsnali zakončení příběhu do hry jako se rvou sardinky do plechovky. Navíc vše končí tak, že máte pocit, že se děj bude odehrávat ještě ve dvou dalších pokračováních... ale ono ne. Během asi 2 minut je vše dosti uměle utnuto, až hanba. Je zde ještě pár nedomyšleností, ty ale nemohu zmínit, abych neprozradil klíčové děje gameplaye (nikoli příběhu) a tím Vás okradl alespoň z počátku o pár zajímavých zážitků.

Abych to shrnul, je to hra plná rozporů, nicméně, pokud jí přijdete na chuť, pohltí Vás ale v závěru asi trochu zklame. Pokud Vás nepohltí, pak ji dohrajete a zapomenete, rozhodně Vás neurazí. Ty dvě první třetiny za to vážně stojí.

Váš Dante