MindGame - bohové musejí být šílení...

Před asi šesti lety jsem si pořídil anime, na které mě nalákalo velmi povedené AMV. To bylo krásně veselé, barevné, rozverné a trhlé. Včera jsem ho konečně shlédl. A anime vlastně BYLO veselé, barevné, rozverné a trhlé... ale zároveň bylo pokleslé, depresivní, podivné a protikladné. U všech svatých, vždyť já vůbec, ale vůbec nevím, co napsat, protože anime MindGame je naprosto mimo popis, jsem z něj tak zmatený, že se ani nedovedu vyznat ve vlastních pocitech ze shlédnutí. Můj život už nikdy nebude jako dřív.

Marně jsem po shlédnutí přemítal a snažil se zodpovědět si, co jsem to vlastně viděl, co se to vlastně stalo, kde, kdy a jak se děj odehrával... A skutečně, není možné anime popsat. Ani jeho děj, ani hudbu, ani charaktery, nic. Mohu jen předhodit pár vlastností a zmatených popisků:

Je to barevné. Ještě den na to jsem vykašlával chucvalce barev ze svých plic.

Je to komické. Hodně se u toho nasmějete. Ale ne vždy budete chápat proč.

Je to depresivní. Hodně se u toho rozesmutníte. Ale ne vždy budete chápat proč.

Je to rychlé a pořád se něco děje.

Je to pomalé a dlouho se nic neděje.

Je to konzistentní a propojené.

Je to rozházené a nedává to smysl.

Je to asi jakoby jste se dívali na projekci splynutí myslí starého Yakuzáka, prostitutky a psa. Nebo se nabourali do snů dítěte, úchyla, násilníka, mimozemšťana a ryby. Hlavně, že má Bůh rande. No já to taky nechápu.

Tohle se prostě občas stává, když se koukáte na japonskou produkci. Zatímco západ jede přesně podle pravidel žánru a je předvídatelný, východ Vám na to zvysoka prdí. Umně vytváří nejrůznější patvary. Západ v podstatě vytváří sterility... východ guláš. A to je přesně toto anime. Jeden velký, ale obrovský hrnec guláše, do kterého jste spadli a někdo v něm tu velmi rychle, jindy pomalounku míchá, až nakonec právě a jen díky tomu dá vzniknout neskutečně lahodnému pokrmu.

Rád bych anime čtenáři více přiblížil, ale prostě to nejde. Jako když se probudíte ze snu a nemůžete si vzpomenout o čem byl, máte jen jakousi vzpomínku na pocity, které jste během něj měli. Z anime mám pocit, jako by mě zabili a profesor Frankenstein mě probral k životu. Je to tak podivně rozporuplné, že se musí jednat o umění ve svém žánru. Celou dobu máte pocit, že děje, kterých jste svědky, nějak spolu souvisí, Vy však nejste schopni říct jak. Ale nevím, jaký je to žánr. Na každý pád je to geniální, ale pouštět jen na vlastní zodpovědnost.

Jen pár poznámek závěrem – autoři měli oooobrooovskou fantazii, ze které jsem zatím nejvíce za svůj život zmatený. A to jsem viděl film Uzumaki (う湯巻), kde se lidé jen tak mění ve šneky.

Live free, die well.

Ukázka