Numen Inest

Numen inest.

Zcela určitě nejsem první a naprosto jistě nenabízím nejpodrobnější zaostření na fenomén zvaný Silent Hill (dále jen SH). Zmíněné nedostatky jsou způsobeny následujícím:
a) motivací k sepsání tohoto článku je předně nuda a potřeba vyplnění času, až poté je to (pravda obrovské) okouzlení universem SH.
b) Svět SH je naprosto rozsáhlý a bez nadsázky by se na každý díl dala napsat seminární práce… ba možná i doktorská.

Berte proto tento text jako souhrn toho, co zůstane hráčovi v hlavě po návštěvě jen navenek mlčícího městečka SH. Rovněž se nebudu zabývat komixy naroubované na SH, jelikož jsou všechny do jednoho (z hlediska universa SH) strašné sračky… ono i z jiných hledisek se nejedná ani o průměrné dílo; a dílem Silent Hill: Origins, který se plánuji zahrát, ale až v době, kdy bude stát 300,-. Dnešních 500 mi přijde trochu moc, vzhledem ke kvalitám hry a tvůrcům, kteří za ní stojí.

Má žena se mylně domnívá, že se rád bojím. Nic nemůže být dál pravdy. Jsem od přirozena posera, strašpytel a hovňousek, který se po shlédnutí snad jakéhokoli hororu bojí jít večer na záchod, ba co víc, v koupelně před očistou ze sebe doslova strhává triko a další svršky, neb se bojí, co by na něj mohlo během těch 2 vteřin, kdy si přetahuje triko přes hlavu a tudíž ničeho nevidí, vyskočit.
Nerad se bojím a bojím se dlouho. Koneckonců ani horory rád nemám. Drtivá, ale šíleně drtivá většina z nich jsou tupé slashery bez pořádného nápadu, plné krve, amputovaných orgánů, nezabitelných nepřátel (znetvořený člověk obr, kterého nezabije ani průstřel hlavy – ačkoli Jasona mám rád), sexuálního obsahu a tupých, TUPÝCH nesympatických hlavních hrdinů (v poslední době v tomto složení – běloch frajer, běloch úchyl, černoch husťák, který snad nikdy nepřežije, běloch mrcha, běloška nevinná, která jediná přežije, běloška hezká, která zemře a běloška mrcha). Jedinou devízou těchto rádoby „hororů“ je snaha vás znechutit nemožnými a špatně zahranými zraněními, a lekanci. Stupidní, jednoduché, laciné, bez ducha.

Čím to je, že takový odpůrce moderních hororů, jako jsem já, nalezl zalíbení v sérii SH? Odpověď je jednoduchá: Numen inest SH. Nerad se bojím, ale nemohu odolat Numinóznu! Co je numinózno? Pro ty z vás, kteří nechcete číst wiki, mám zde příklad jednoho ze svých učitelů, zde silně parafrázuji:
(domívám se, že se jedná o popis pana Fuchse, ale pravděpodobně se mýlím)
„Pokud Vám řeknu, že ve vedlejší místnosti je tygr a Vy mi uvěříte, dostanete strach. Bojíte se tygra, jelikož víte, že je nebezpečný a může Vás zranit, nebo dokonce zabít.
Pokud Vám řeknu, že ve vedlejší místnosti je duch a Vy mi uvěříte, také dostanete

Piramid Head - oblíbená, charismatická
postava z Silent Hill 2

strach, ale jiný, než když se bojíte tygra. Bojíte se ducha, protože nevíte, čeho je schopný a možná vás přepadne i malá zvědavost. Zde se už blížíme numinóznu.
Pokud Vám řeknu, že je ve vedlejší místnosti mocný duch, dostanete strach a i stejnou měrou zvědavost. Nezajímá Vás jen jeho podoba, ale i ono mé doplnění, že se jedná o Mocného ducha. Toto je numen inest, toto je přibližně stav, který nazýváme numinózno.“
Numen inest… duch je přitomen.

Série SH (až na Origins a Homecomming) je numinóznem zcela protkaná. Toto a fakt, že se jedná především o japonský styl hororu, tedy žádné laciné BAF, nýbrž psychický teror, hrající si s vaším očekáváním, představivostí a něčím, co jednoduše nelze rozmačkat, prostřílet, roztrhat, zahodit, zkrátka numinózno. Město SH totiž nejde uplatit, přemluvit, zničit ani mu utéct. Zde se dostáváme do křížku s něčím, co stojí zcela „mimo nás“. Samozřejmě toto časem vede k opakování se a tvorbě klišé momentů, které jsou patrny především v japonských hororech.

Je myslím zcela jasné, že toto nestačí k tomu, aby byla vytvořena vynikající série, která zcela od základu předefinuje žánr hororu (tedy alespoň pro západní publikum), pouhé navození pocitu numinózna a nakonec i jeho udržení nestačí na to, aby se vytvořil kult. Což je mimochodem důvod, proč se z Avataru kultovní snímek nestal. Je mezníkem, kasovním trhákem a nakonec ne špatným počinem, ale pokud pokračování nepřidá víc než jen pěknou podívanou, opravdový kult nevznikne.

Za úspěchem SH stojí geniální mozek hodný Herkula Poirota či samotného pana Holmese. Pojďme si jednotlivé díly představit trochu blíže s mým komentářem.

První díl Silent Hillu byl mezník, který dodnes nebyl překonán a obávám se, že ani nebude. Představme si, že jsme v době vydání prvního dílu, hry, které známe jsou dost kostrbaté a pořád vyžadují jistou představivost hráčovu, zvuky jsou schopny věrně napodobit skutečnost (na rozdíl od Sega-CD je zde využívána většina kapacity CD), obraz ovšem za realitou silně zaostává, přesto je schopen jasně zobrazit svou předlohu, a to i se zásadními detaily (viz. Krásné prostředí a postavy v Metal Gear Solid, které byly vykoupeny absencí očí – oblast očí je jen „zastíněna“ – a maximálním počtem postav na obrazovce – víc jak 3 postavy naráz PSX nezvládl).
Do tohoto omezeného, ale nikoli nedostatečného světa vstupuje SH s obrazy, které do té doby neměly obdoby v žádné hře, ne v takovém rozsahu a v takových detailech. Kovové konstrukce, pletiva, krev, rez a špína v takových kombinacích a zpracování, že i dnes zapůsobí na člověka odpudivým dojmem a kde není potřeba snad žádného zapojení lidské představivosti. Celá tato scéna je podbarvena naprosto dokonalými zvuky, které se vymykají popisu (jsou zkrátka numinózní) – kovové bušení, skřípot, cosi, co je podobno vorvanímu volání a mnoho dalších, která slovy nelze připodobnit… nádherná smutná a pro žánr netypická hudba, vyvolávající v člověku pocity, jež v horou nejen nečekal, ale dost možná i pocítil poprvé. Jako mravenčení v duši rezonují skladby v mysli posluchače.
Toto vše v době, kdy jsme sbírali ovoce s Crashem Bandicootem, chytali opicky v Ape Escape a zvykali si poprvé na plně 3D plošinovku Crock.
A to je jen úvod.

Ano, Silent Hill je výjimečný a takřka bezchybný ve své prezentaci, ovšem to, na čem stojí nejvíce, je příběh. Mnozí jej nazývají okultním, ani zde však nelze zcela souhlasit. Příběh SH se totiž značně inspiruje židovským mysticismem, u kterého se silně bráním názvu okultní (význam slova je „zakázaný“). Toto si blíže přiblížíme u druhého dílu.
Nehodlám spoilovat, ovšem nic neprozradím, když řeknu, že jsem se zcela přirozeně vžil do role Harryho Masona, otce, který v tomto pekle, kde zní sirény, den se mění v noc během vteřin, v létě je mlha a sněží, nic nedává smysl a zrovna tak i hovory s lidmi, které potkáte na své pouti, hledá svou dceru, která mu před pár minutami zmizela, krátce po té, co se probral ze ztráty vědomí po bouračce. Je třeba podotknout, že je hra plna symbolismu, který reflektuje lidský život a lidské prohřešky.
Hru doporučuji zkusit, je plna šílenosti, děsu a hrůzy, aniž by na Vás musela bafat (lekance jsou ve hře asi 2 a je dost možné, že se u nich ani neleknete) a mocné myšlenky týkající se nás všech – smrti a naděje. Myslím, že žid, křesťan i muslim se hry bude bát více než ostatní, jelikož na základě své víry nemůže vyloučit, že by se něco takového nemohlo stát, ba naopak…
Hra je k sehnání i na PC, jedná se o fanouškovský převod z PSX na PC, ovšem velmi zdařený. Doporučuji ovšem hru zakoupit na PSX a emulovat. Nesouhlasím s hraním hry bez vlastnění originální kopie.

Silent Hill 2 nastavuje laťku znovu vysoko, ačkoli se zaměřuje na něco trochu jiného. Můj kamarád Radek Blaha řekl, že sama hra je „milostným příběhem“. A má pravdu. Na začátku hry Vám totiž vaše tři roky mrtvá žena napíše dopis s tím, že na Vás čeká v Silent Hillu na Vašem oblíbeném místě.
James, hlavní hrdina příběhu, se samozřejmě za svou zesnulou (nebo živou?) životní láskou vydá se skepsí i v naději, netušíc, co jej v SH potká. Hra brnká na křesťanské hodnoty, a představuje cosi, co bylo patrno i v prvním díle – podivný, až pekelný smysl pro spravedlnost… SH si lze představit jako peklo či očistec a to bez výhrad!
Stále zde máme motiv hledání, naděje, strachu a viny, nově však přibývá důraz na mezilidské vztahy, kterým se vzhled, překážky a zvraty přizpůsobují. Velmi zdařený díl.

Až dosud bylo možné říci, že kdo hrál sérii Silent Hill, ji nemusel na konci hry pochopit. Zkrátka hru dohrál a ani trochu netušil, co se to vlastně stalo, co to mělo znamenat a proč se události udály tak, jak se udály… vše bylo řečeno v náznacích, jinotajích a útržcích. O to hodnotnější zkušenost.
Žel, toto pravidlo se ruší s příchodem třetího dílu.


Když se oznámil vývoj třetího dílu, slibovali tvůrci, že vyslyší připomínky několika fanoušků k druhému dílu, který jim přišel málo mystický – chtěli více této tématiky. Myslím, že toto je příčina úpadku série. Hra není špatná, vizuálně skvělá (od dob SH2 se pohybujeme na PS2, graficky je možné zobrazit takřka vše) a hratelnostně také. Snaží se i o jinotaje, kterých bohužel je poskrovnu a nejsou nijak hluboké, ve snaze přiblížit hru co nejširšímu publiku (rozuměj – aby i debil pochopil, co se děje) a obsahem příběhu již není nic vznešeného, snad je možné nalézt xenofobii, sebeodmítání (neláska k sobě samému), nízké sebevědomí a celkově pohled z ženské perspektivy – hrajeme totiž za mladou dívku.
Zajímavé, stále numinózní, ovšem již neřeší „konečnou“ otázku, spíše „časnou“. Dobré pro mladé cucáky, pro které není hra a její prezentace složitá, trochu rána do zad pro ostatní, kteří doufali v hloubku.

Čtvrtý díl je jakousi snahou o restart. Je velmi numinozní a snový, velmi snový. Celý se tváří jako ztělesnění nočních můr. Hlavní hrdina je nevysvětlitelně lapen ve svém bytu, nejdou otevřít okna, dveře jsou zevnitř(!!!) pobity řetězy a nikdo jej neslyší. Telefon samozřejmě nefunguje. Do toho všeho dochází jídlo, noční můry se stávají skutečností do té míry, kdy ani hráč neví, kdy je ve snu a kdy není. Možná, že jen celou dobu spí, možná, že je celou dobu vzhůru.
Zdařený pokus oslovit co nejvíce lidí tím, že jim promění noční můry v realitu. Numinózno je silně přítomno a vlastně jen na něm hra staví. Bohužel se vytrácí jakékoli poselství a příběh lehce sklouzává k okultismu (ano, zde skutečně trochu popírá své předchůdce) a nic převratného nereflektuje. Pokud vůbec něco. Takový Avatar mezi SH. I když tohle sedí  možná víc na následující...

Jak vidíte, i obálka SH5
těží z karikatury P-Heada :(

K Homecomming (pátý díl) se snad ani nebudu vyjadřovat. Jako horor slušné, jako SH neodpustitelné. Tentam jsou jinotaje, podivná a neúprosná spravedlnost města Silent Hill i celá jeho minulost. Tvůrci se (jako v Origins) dopustili podruhé velké hrubky a nelogicky recyklovali oblíbené postavy (Pyramid Head, sestřičky) z druhého dílu  (což je naprostý nesmysl, uvážíme-li, že byli spjati jen a jenom s postavou Jamese ze SH2 a mimo Jamese ani nemohou existovat – víc neprozradím) a z města Silent Hill udělali to samé, co tvůrci Hellraisera s Pinheadem – ze spravedlivého „očistce“ nám vzniká Zlo, které chce – co jiného – než si podmanit svět. A toto Zlo je třeba zastavit a zničit. Na začátku jsme si uvedli cosi o numinózu a kouzlu SH. Tento díl jej zcela podrývá. Dokonce představuje lidské oponenty… v opuštěném městě! Tímto navazuje na sektu/církev ze třetího dílu, ze dvojky nepřátele a i závěr, ze čtyřky znovu sektu/církev a okultní tématiku. A to zcela vynechávám nelogičnost jednání postav, spoustu zbytečných smrtí (více jak spravedlnost, která umí odpustit vinu, pokud člověk niterně lituje, zde máme nezastavitelnou mstu) a jediné, co nám zůstává, je hezký vzhled, hromada lekaček (haló… SH je nikdy nepotřeboval a na nich nestavěl!!!) a cosi o nějakém kultu, který s tím původním Samaelovým nemá mnoho společného. Smutné je, že ani mistr zvuku Yamaoka Akira, zodpovědný za soundtrack k předešlým dílům, nebyl schopen vypotit cokoli zapamatovatelného. Myslím, že v kažém dílu dokázal vystihnout duši příběhu, zde však nebylo z čeho čerpat.
Pokud by se hra jmenovala Laudy Mountain, nebo Purple Wingly Dungly Dondlydon, pak bych asi neměl problém. Stále by to byla hra s hluchými místy, nelogickými zvraty a slaboučkým příběhem, mezi hororovými hrami by však nezapadla.

Vše zachraňuje poslední díl – Shattered Memories (recenze zde na blogu). Jedná se o veliký jinotaj, plný nečekaných, ale logických zvratů, tématem jsou mezilidské vztahy; hudba i prezentace jsou naprosto skvělé, hra dokonce monitoruje veškeré vaše jednání a podle něj upravuje průběh příběhu a na konci zhotoví Vás psychologický profil. Jsem taktéž rád, že prdí na snahu dát lidem, co se jim líbí, nýbrž se snaží vytvořit kvalitní dílo – tak se setkáváme s velmi omezeným počtem protivníků, zcela chybí boje s nimi… Odklon od jakéhosi okultního (narážím na 3,4,5) tématu zpět k člověku a jeho duši velmi kvituji – ono to tak nemuselo vyznít, ale i první i třetí díl byli zaměřeny na člověka jako jedince, na jeho slabiny a silné stránky, ctnosti a hříchy – kolik hororů toto o sobě může říct, a kolik z nich je skutečně filosofickým dílem? Napadá mne jen Hellraiser V, kde je možno nalézt trochu řecké filosofie („hříšné“ sarx…).
Ačkoli SH:SM neobsahuje kovové konstrukce, rez a krev (nýbrž sníh, led a mráz) a celé dění nemá s městem mnoho společného, přesto se jedná o duchovního nástupce prvního a druhého dílu, který, na rozdíl od pátého, se právem nazývá Silent Hill.

Pro přemýšlivého člověka je SH něčím, nad čím může hloubat, představí mu hodnoty společnosti ve všech důsledcích a nutí jej své vlastní podrobit přehodnocení. Jedná se o hru, která má možnost v pozitivním smyslu slova ovlivnit lidské životy (především lidské uvažování) tím, že připomene, na čem SKUTEČNĚ záleží, inspiruje člověka ke zlepšení sebe sama, představuje ideál lidského jednání negací (představuje dopady toho, kdy jej nesplníme). Toto velmi postrádám v často zmiňovaném pátém dílu.

Mnoho lidí nemá rádo SH (povětšinou, protože jej nepochopili – vždyť kolik znáte ze svého okolí skutečně moudrých lidí), někteří s poselstvím SH nesouhlasí a mnozí nebudou souhlasit s tím, co tu píši.

Přesto Vás zvu – máte-li na to žaludek, zkuste tuto sérii.


Dante...