Jen idiot (ne)věří v pána řidiče

Nedávno jsem v jednom americkém diskusním pořadu, kde se představitelé největších světových náboženství měli zamýšlet nad nebem a představit posluchačům, jak ho dané vyznání uchopuje, uslyšel jednu ženu, která s hosty vedla takový zvláštní spor.
                Celá její řeč by se dala shrnout v jedné její vlastní větě: „Víra je podle definice doufat v něco, co nelze ověřit (pro co nejsou důkazy), a to já nedělám, protože, víte, nejsem idiot.“ Studiem doslova začal otřásat nadšený potlesk a souhlasné výkřiky.

                Nemyslím si, že by paní měla pravdu. A protože jsem debatu nezaslechl celou a velmi mě zamrzel potlesk, který sklidila, v duchu jsem si pokoušel debatu s ní představit. Vyšlo mi následující:

                Její tvrzení má dva velké problémy. Za prvé – není pravda, že to, čemu věříme (myslím obecně, nemám na mysli víru v jakéhokoli boha) není možné ověřit. Víra je dle definice něco, o čem si myslíme, že je pravda, aniž bychom pro to měli dostatečné podklady, nikoli však proto, že by neexistovaly. Za chvíli si uvedeme na příkladě. A zadruhé, ten, kdo v něco věří, jistě není idiot.

Okuribito

Právě včera se mi dostalo té milé příležitosti shlédnout (pro mne osudový) filmařský snímek japonské tvorby Okuribito (Průvodce). Dobrý pocit z filmu mne inspiroval a zároveň osmělil napsat neprofesionální, snad amatérskou recenzi na toto téma. Mluvím-li o dobrém pocitu, nezmiňuji se o dojmech přicházejících v prvních minutách filmu, nevyjímaje náhlého zvratu dění zhruba po první polovině. Nevím nakolik je to u japonských kinematografických děl obvyklé, ale dokázat člověka během nevázaného skoro až výstředního humoru naladit na sentimentální rovinu prožívání děje je opravdu nutné prohlásit za mistrovské dílo pana režiséra Yojiro Takita a známého skladatele Joeho Hisaishiho, jehož harmonická hudba se zapisuje do srdcí všech diváků hned při prvním poslechu. Tradice japonského umění se též odráží na hlavní postavě Daiga, který se stává mistrem ve své profesi, totiž rituálním ukládáním mrtvých těl do rakví. Při této“ morbidní práci“ zjišťujeme, že se můžeme kochat Daigovou zručností a jemnou estetikou, s níž si pohrává během celého obřadu.

Obsazení herci se octli na svém místě, mladý Masahiro Motoki si zahrál nesmělého, někdy až moc rozjímavého violoncellistu, jehož odvěkým snem stát se členem orchestrového sboru; jak se hned na úvodu dozvíme; se odchýlil od hudebnictví a charismatická postava skoro 73 letého Tsutomu Yamazakiho, který spolu s hlavním hrdinou sofistikovaně zkonstruovali celý příběh. Film se svou odlišností od evropské mentality poukazuje v detailních okamžicích mlčenlivého ticha na to, že loučení se se svými blízkými přináší i něco pozitivního, něco co nás přivede ke smíření, pokoji a zanechá v nás tu nejsilnější vzpomínku.

Film dostal v roce 2009 Oskara za nejlepší zahraniční film.